Portugalsko, Fátima: trp a stane se zázrak - VIDEO

Fátima není na první pohled ničím zvláštní, funguje jako každé menší město, které svými možnostmi stačí uspokojovat potřeby svých obyvatel. Do života místních, kterých bychom napočítali něco kolem 10 tisíc, ale denně vstupují tisíce a tisíce poutníků a turistů. Ty do jejich města táhne jediné – síla a moc fátimského zázraku, který se tam měl odehrát relativně nedávno - totiž roku 1917, v poslední fázi války, které se později začalo říkat první světová.

Tehdy se údajně trojici dětí (Francisco, Jasinta a Lucia) zjevila a dokonce k nim hovořila Panna Maria, aby předpověděla konec války a slíbila pomoc těm, kteří se k ní obrátí v motlitbách, ale také blízkou smrt dvěma ze třech dětí. Zjevila se několikrát po sobě, vždy třináctého dne v měsíci – v období od května do října. Při jednom zjevení bylo Pannou Marií dětem řečeno, aby přivedly všechny, kdo pochybují, a tak se na polích kolem města shromáždilo asi 70 tisíc lidí. Ten den pršelo, pak se ale podle mnohých svědectví obloha rozjasnila, údolí zalily barvy duhy, a slunce začalo poskakovat sem a tam. Ačkoliv na místě byli i fotografové, na žádném ze snímků nic co by se podobalo zázraku vidět není. Přesto Vatikán nakonec, až roku 1930, zjevení prohlásil za zázrak. Jasinta a Francisco zemřeli krátce po zjeveních. Poslední ze tří dětí Lucia, zasvětila svůj život Bohu. Zemřela roku 2005.

Současnost města zázraků

Všechno současné dění kolem celé události, začíná na čtvercovém prostranství před vchodem do Cova da Iria, místa, které v době zjevení tvořilo přirozený amfiteátr. Voskové nohy, ruce, hlavy nebo celé postavičky, svíčky bez knotu větší než sami kupující, obrázky, přívěšky - s tímhle vším se ve Fátimě obchoduje ve velkém. Před každým stánkem se tísní spousty lidí nakupující ty či ony, pro nezasvěceného pozorovatele bizarní suvenýry, které spojuje jediné – touha po zázraku.

Všichni pak pomalu pokračují dál do už zmiňované Cova da Iria, prostoru velkého asi jako pražský strahovský „Spartakiádní stadion“, kde v místě zjevení stojí malá kaple. Nikdo z přítomných se nesměje, všichni mají velmi vážný, oddaný výraz. Přišli si na Bohu vyžádat něco extra, a tak teď se proplétají mezi sebou a všechnu svou energii se snaží zkoncentrovat do okamžiků, které stráví ve Fátimě – v místě zázraků. Soudě podle stanového městečka, které vyrostlo hned za bazilikou ve stínu borovic a olivovníků, jde o celé dny.  

„Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“

Obrovský „kotel“, kde se pálí všechno, co lidé ve stáncích nakoupili, je pro mnohé z poutníků jedna z prvních zastávek. Než lidé do ohně své artefakty hodí, musí ale vystát pořádnou frontu. Když jsou pak u ohně blízko tak, že je pálí do tváří a štípe do očí, můžou „přikládat“, a vybrat si i svůj čas na modlitbu, dlouhou tak, aby se dostalo i na ostatní.

Cokoliv pro zázrak a krev na chodníku

V jazyce připomínajícího mix španělštiny a ruštiny se z obrovských reprobeden rozléhají prostranstvím slova představitelů katolické církve. Stovky lidí mši naslouchají a pod přístřeškem nebo otevřeným nebem se společně modlí, polohlasem nebo v duchu s hlavou sklopenou k zemi.  

K modlitbám se upínají hlavně ti, kteří se posunují po kolenou po stovkách metrů dlouhém, lesklém, hladkém chodníku, který se táhne prostředkem otevřeného prostoru. Bolest, kterou podstupují při této pouti, se většinou rovná bolesti, kvůli které tohle martyrium podstupují. Většinou je to zdraví, o které pro sebe nebo své blízké u Boha prosí. Proto ty končetiny nebo jiné části těla z vosku. Čím víc bude Bůh o jejich trápení vědět, tím větší je pravděpodobnost, že jim také pomůže. Tím spíš v místě zázraků – ve městě Fátimě. 

Žena s malým děckem v náručí se plazí po kolenou a její blízcí jï drží za rameno, aby jí podpořili. Její kolena zakrývají po domácku ušité chrániče, které jsou ale proti tvrdosti kamene jen slabou úlitbou. K cíli, jímž bývá obří bazilika v neoklasicistním stylu, postupuje jen šnečím tempem.

Na stejném chodníku, na jehož koncích bývá často vidět krev, ale v opačném směru, klečí na kolenou další žena. Také ona má dítě v náručí, ji ale nikdo nedoprovází. Ona už v bazilice, kde jsou pochováni Francisco, Jasinta a Lucia, byla. Rozhodla se pro zázrak, za který přišla prosit, udělat víc než ostatní – a tak se po kolenou šine tam i zpátky. Nápis umístěný na posledním schodu širokého bílého schodiště vedoucího do baziliky, Quereis oferecer – vos a Deus? (chceš se odevzdat Bohu?), se jí pomaloučku ztrácí za zády. Její víra ale sílí.  

Text/foto/video: Klára Svobodová