Iditarod Trail Invitational

O zážitcích z této hardcore akce, která před několik dny odstartovala, by mohl nejlépe vyprávět loňský vítěz závodu Jan Kopka, který na kole zdolal trasu neuvěřitelných 1800 km (1100 mil), delší ze dvou tratí. Závod, který je možné zdolat pěšky, na lyžích, nebo na kole dále nabízí ještě 350km úsek, ale to je pro skutečné borce asi málo. Krédem podobných závodů bývá ono pověstné, že vítězem je každý, kdo dokončí, či přežije. V nejtvrdším závodě planety to platí o to víc, protože například v loňském závodě dokončili svou cestu pouze dva závodníci, ač se jich na startu sešlo přes čtyřicet. Trasa "trailu" kopíruje cesty tradičních závodů psích zpřežení, které jsou dodnes na Aljašce velmi populární. A právě po jednom takovém dostal i tento závod své jméno, "Iditarod Trail Invitation".  

Sám biker z Jablonce dodává: "O vítězství ale nešlo, šlo o to přežít". Trasu z Anchorage do Nome sám zvládl urazit za 23 dnů, 2hod a 42 minut. Kdo se chce vydat na podobnou cestu, musí počítat s mrazem okolo -40 stupňů a s vichrem, který mnohdy dosahuje rychlosti 100 kilometrů za hodinu. Když uvážíme fakt, že podle pravidel si s sebou závodník smí vzít pouze to, co dám unese nebo uveze. Na zbytečnosti není místo. Hlavní je prověřený a lehký spacák do extrémních podmínek, trocha jídla, jedno, dvě náhradní trika a dvoje ponožky. "To ostatní jsem si před závodem nechal poslat do několika vesniček, které po cestě jsou," vysvětluje Kopka způsob, jak si odlehčit aspoň pár kilo. Ale počítat se musí i s úseky, kde 300km nepotkáte živou duši, tedy spíš člověka.  

Pakliže byste měli chuť si na severu amerického kontinentu protáhnout tělo, rozhodně nepodceňte dlouhodobou fyzickou přípravu a pár rad, které by vám mohly zachránit život. Zde je výčet věcí, které si na svou cestu připravil extrémní cyklista, který v současné době testuje nové modely sněžných kol na pláních Laponska.   

Jídlo, tekutiny
Podle zkušeností tradičních účastníků zvolil Honza stravu bohatou na tuky a cukry. Jedl tučné sýry, masové konzervy, krocaní lunchmeat a sladkosti. Celkem vezl pohotovostně 6 litrů tekutin, dva propojené třílitrové camelbaky, oba v batohu pod bundou. Zmrzlé kusy masa žvýkal, ale takto „připravená“ strava je dost bez chuti, v podstatě jedl led. Na dvě kontrolní stanoviště si nechal poslat balíčky se stravou. Měl připraven kompletní jídelníček od Nutrendu, i když v těchto výjimečných podmínkách jej nešlo dodržovat úplně.

Oblečení
I přes mrazy kolem třiceti stupňů pod nulou stačilo Honzovi během závodu v podstatě lehčí oblečení, jako na běžky. Díky funkci windstopperu a pohybu zimu necítil, membrána jej ochránila před mrazivým větrem. Teplé věci na dooblečení je ale nutné mít s sebou.

Výbava
Ani výbava neušla pečlivým lustracím ze strany organizátorů. Podstatný je zejména vařič! Ani ne tak kvůli přípravě jídla, ale proto, že když je nejhůř, nebo člověk spadne a třeba si něco zlomí, pomůže mu přežít, zahřát se a počkat na pomoc. K nouzové výbavě patřila i vata napuštěná hořlavou tekutinou a zapalovač, to pro případ, kdyby bylo třeba založit oheň. Jinak také hodně záleží na tom, jak se biker přizpůsobí místním podmínkám. Je třeba se naučit spoustu věcí. Třeba to, že sníh má povrchové napětí a i když je hluboký a kolo se boří, drží a dá se na něm jet. Ostatní, kteří jedou za vámi už ale ve stopě neprojedou. Základ je také v tom mít vše připravené ještě za světla. Ve chvíli, kdy setmí se zárověň rapidně ochladí, a to je pak pozdě hledat čelovku, věci na spaní nebo na dooblečení, jídlo. Asi nejčastěji používaným doplňkem byla pro Honzu pumpička. Jízda na sněhu je totiž o neustálém laborování s tlakem pneumatik. Honza během chvíle třeba pětkrát přifukoval nebo vypouštěl, než našel optimum, aby mohl pokračovat dál. Někdy jel na téměř prázdném kole, pak se to změnilo, stačily třeba dva „šťouchy“ a hned to zas jelo tak, jak mělo.

Orientace
Účastníci závodu mohou použít mapu, ale musí si ji sehnat sami, pořadatel nic nezajišťuje. Honza měl kompas a mapu. Jiný závodník prohlašoval, že mapu nepotřebuje a zásadně závodí bez ní, bez kompasu, bez GPS. Mapa jako taková sice moc platná není, ale je to alespoň psychická podpora. Teoreticky může jet závodník kudy chce, ale v podstatě existuje stejně jediná hlavní cesta. Jsou tu však i vedlejší, vyjeté lovci a domorodci. Některé vedou ke srubům, kde lze v případě nouze přečkat a přežít mrazivou noc. Bývá tam také připravené dříví na zátop a nějaké jídlo. Tento systém pohotovostního přenocování v oteřených srubech je dnes již v podobných oblastech civilizovaného světa naprosto běžný. Při orietnaci na trase je třeba si dávat pozor i na značky, často jsou to trojúhelníky z větví natřené reflexní barvou. Je možné se ale orientovat i podle psích lejn od spřežení, která tudy projela.  

Některá ze základních pravidel závodu

· všechno vybavení (oblečení, spacák, vařič apod.) si musejí účastníci vézt s sebou od startu až do cíle v McGrath

· zvolena může být jakákoliv trasa s tím, že se dostaví na předem určená kontrolní stanoviště

· doprovod je zakázán

· používání jiných dopravních prostředků nebo cizí asistence na trati (jízda na sněžných skútrech či letadlem) jsou zakázány

· respektujte soukromé vlastnictví

· nenechávejte žádný odpad

· usmívejte se

· potraviny zasílané do k tomu určených míst (Finger Lake a Rohn) musejí být umístěny do vaků.

· zpáteční lety z McGrath, Nome nebo evakuační lety odkudkoliv z tratě jsou hrazeny samotnými účastníky.

Startovné závodu

350 mil (trasa do McGrathu) 700 dolarů
Zahrnuje dopravu na start, ubytování a jídlo ve Winter Lake, Puntilla, Rohn, Bison Camp, Nikolai a McGrath

1100 mil (do Nome) 750 dolarů
Zahrnuje navíc zaslání vaků s potravinami (max. 5 kg) do Iditarod nebo Cripple. Zasílání dalších vaků za McGrathem je na zodpovědnosti každého účastníka  

zpracoval Jan Chaloupka, foto a info:

http://www.ivelo.cz/Iditarod-Trail-Invitational-2007/ a http://www.alaskaultrasport.com/alaska_ultra_home_page.html

zpět