Island: Cesta jihem po silnici č.1 - II.
Asi u dvacátého pátého už nadšení z pohledu na padající vodu trochu ochladne, v počáteční fázi výletu ale patří vodopády ještě k neokoukané atrakci. Seljaladnsfoss se sice v mohutnosti vůbec nedá srovnávat s největším islandským vodopádem Gullfoss, ale má něco jiného – kluzká cestička umožňuje projít za vodopádem. Skógafoss zase padá z výšky 62 metrů a po strmých schůdkách se dá vyšplhat až k jeho vrcholku. Přírodní krásy nezahrnují jenom vodopády.
Deset kilometrů na západ od Víku dosahuje Island svého nejjižnějšího bodu na prudce se zvedajících útesech zakončených obrovským kamenným obloukem. Oblast je po část léta uzavřena kvůli hnízdícím papuchalkům, ale dostatečnou podívanou zajistí i romantická procházka po okolních černočerných plážích, i když o koupání nemůže být ani řeč, neboť moře je tu samozřejmě ledově studené a navíc často fouká studený vítr. Nad městečkem Vík se tyčí útes Reynisfjall s překrásnou vyhlídkou na nejjižnější bod ostrova i černé pláže.
Souostroví mlhy
Souostroví Vestmannaeyjar se nachází při jižním pobřeží Islandu. Tvoří ho 15 ostrůvků, mezi nimi i nejnovější Surtsey, který vznikl při podmořské erupci v roce 1963. I když je jediný obydlený ostrov Heimaey po většinu roku zahalený do mlhy, jeho pohnutá minulost láká k návštěvě. Díky novému trajektovému spojení se sem teď mohou podívat i osoby se slabším žaludkem. Dříve loď vyplouvala ze vzdáleného Þorlákshöfnu a dvě a půl hodiny dlouhá plavba přes rozbouřené moře dávala zabrat i místním obyvatelům.
Naštěstí riziko mořské nemoci bylo značně zmenšeno přesunutím trajektového terminálu k osadě Bakki, odkud cesta nyní trvá pouhou půlhodinu. Heimaey, to jsou hlavně vysoké skály, kolem kterých se loď sune do zastrčeného přístavu. Každé léto sem míří desetitisíce papuchalků, staví si na nich svá hnízda a v srpnu učí mladé létat. Skály jsou kropenaté od ptačího trusu a místní odnepaměti provozují pozoruhodný sport, kdy se na laně houpou podél útesů a vybírají papuchalčí hnízda. Samotný pták je okouzlující svou roztomilostí a jasnými barvami, ovšem některé islandské restaurace ho ve svém jídelním lístku nabízejí jako tradiční pochoutku.
Několikaměsíční erupce
V lednu roku 1973 postihla ostrov nenadálá katastrofa. V jeho východní části se náhle otevřela v zemi jeden a půl kilometru dlouhá trhlina, ze které tryskala láva. Erupce trvala pět měsíců a všichni obyvatelé, kterým se podařilo utéct na pevninu s hrůzou sledovali, jak se horká láva valí do moře a postupně uzavírá přístup do přístavu. Vzhledem k tomu, že zánik přístavu by znamenal i konec jejich domova, neúnavně kropili masu lávy studenou mořskou vodou. Jejich snaha lávu zastavit se několikrát zdála téměř beznadějná, ale nakonec erupce ustala a průjezd do přístavu byl zachráněn. Pod lávou ale skončilo mnoho místních domů a nad městečkem vznikla nová sopka Eldfell.
Vyšplhat na její vrchol po načervenalém sopečném štěrku je skutečně zážitek, i po tolika letech od erupce zůstává bez vegetace, i když v nižších polohách obrůstá zářivě zeleným mechem. Výstup na sopku je zvláště pozoruhodným zážitkem v mlhavém a deštivém počasí, které ostrovu vládne téměř 365 dní v roce. Není vidět na krok a okolí je neměnné: černočervený štěrk kam oko dohlédne, bez jakéhokoliv opěrného bodu má člověk pocit, že bloudí v kruhu. Za návštěvu rozhodně stojí místní kino, kde se každý den promítá napínavý film o erupci, při jehož sledování se tají dech.
Text/foto: Anna Žilková
Diskuze u článku (0) |