Island - setkání na jiné planetě XIX.

27. 8. 2013

NP Skaftafell, Jökulsárlón, Höfn; Aurora Borealis

NP Skaftafell, kde budeme nyní trávit čas, byl založen roku 1967, a za dobu svého provozu byla jeho rozloha již dvakrát rozšířena. V současnosti zabírá rozlohu téměř 5000 km². Oblast má obdobné rysy jako alpská příroda, avšak tato je původu sopečného. V oblasti jsou časté vulkanické erupce, které svou aktivitou způsobily v minulosti velké bahnotoky, což mělo za následek rozvodnění řeky Skeiðará. Poslední bahnotok se krajinou přehnal roku 1996, v kempu ve společenské místnosti máte příležitost zhlédnout dokument o této přírodní katastrofě.

Program je dvojí, čeká nás totiž poslední společný den s letci, kteří večer vyrážejí směr Reykjavík. Letci tedy hned ráno odjíždějí k laguně ledovcové řeky Jökulsárlón. Plavci mají v plánu náročný trek - výstup na ledovec  Vatnajökull, tedy přesněji ledovcový splaz Skálafellsjökull, který je jeho součástí. Výstup je jen pro "silné povahy", na cestu se tak vydávají jen opravdu fyzicky zdatní jedinci, pro ostatní je možná procházka k patě ledovce, což je nenáročná trasa asi 2 km od kempu. Všichni vyvolení výstup zvládli bez potíží, jen jim cesta trvala déle, než bylo uvažováno, terén opravdu nebyl snadný.

Já mám příležitost se již dopoledne přidat k letcům a přepravuji se s nimi do ledového království k jezeru Jökulsárlón. Toto obrovské jezero, jehož rozloha je cca 18 km², je se svou hloubkou více než 248 m nyní nejhlubším na ostrově. Vzhledem k neustálému ústupu ledovců v oblasti dochází stále k rozšiřování přirozených hranic jezera. Tento fakt je považován za jeden z přírodních divů Islandu. Jökulsárlón si nejlépe můžete prohlédnout z paluby krytého a nepříliš rychlého snowcatu - na plavbu vás vybaví pořádným oblečením, bezpečnostní přílbou a instrukcemi, jak se na plavidle chovat. Dále si můžete vyzkoušet dvousedadlový skútr nebo plavbu v obojživelném otevřeném voze, ve kterém je nutné použít teplé oblečení a záchrannou vestu. Laguna samotná je vodní plocha posetá množstvím ledových ker, které se pohybují na hladině, na slunci se nádherně třpytí a vytvářejí pitoreskní obrazce. Zásobárnou ker pro jezero jsou obrovské ledové bloky, které se neustále odlamují od ledovce Breiðamerkurjökull.

Dopoledne využívám k prohlídce okolí jezera a fotím kamarády, kteří plují na obojživelníku po jezeře. Z ledové vody na mne občas vykoukne tuleň, který je ale spíše plachý, takže je to vždy jen mžik a opět se schová pod hladinu.

Vracíme se zpět do kempu, jen cestou občas zastavíme a vyfotíme si barevnou krajinu, která nás obklopuje, a části ledovců, které se občas vynoří mezi okolními kopci. Dorážíme zpět dříve než "turisté", proto je čas ještě k návštěvě informačního centra a nákupu suvenýrů. Poslední oběd, rozloučení a do ledovcové laguny směřuje druhá parta. Já tedy jedu zpátky a tentokrát si užívám i plavbu mezi krami. Slunce pálí o sto šest, všude kolem ledové drahokamy bílo-modré barvy, které nás na cestě provázejí. Plavba je doplněna výkladem o vzniku jezera a zajímavostech s ním spojených. 35 minut projížďky vás vyjde na 3500 ISK.

Atrakcí, kterou je třeba si rovněž prohlédnout, je asi nejkratší řeka, která z jezera vytéká a vlévá se cca po 1 km do moře. Stejnou cestou v opačném směru během přílivu moře zásobuje lagunu slanou vodou. Pokud dojdete až na pobřeží, naskytne se vám velmi zvláštní pohled na mořskou hladinu, která je rovněž pokryta ledovými útvary. Kousky ledu občas uvíznou na pláži, a tvoří tak přírodní expozici ledových soch, mezi kterými se občas projde chaluha velká, která je největším evropským zástupcem tohoto druhu.

Nejraději bychom se ještě zdrželi, ale nedá se nic dělat, musíme včas dorazit do kempu v městečku Höfn, který je posledním na ostrově, kde budeme spát.

Všichni jsou plni dojmů a krátce po večeři se stany zavírají a spolucestující usínají. Já a dalších pár jedinců najdeme místo ve společenské místnosti a pouštíme se do hraní kanasty. Chvíli po jedenácté kdosi vběhne dovnitř a upozorní nás, že venku se právě odehrává nejkrásnější přírodní divadlo, které si dokážete představit. Na obloze vytváří famózní obrazce Aurora Borealis - polární záře. V němém úžasu stojím na kopci nad kempem a doslova s pusou dokořán sleduji tu nádheru. Neměla jsem dosud příležitost polární záři vidět na vlastní oči, pouze různé fotografie, které mi neprozradily, že záře není statická, zelená obloha nad námi se krásně vlní, prolíná a neustále mění svůj tvar. Pochopitelně zburcujeme celý kemp, aby si nikdo toto představení nenechal ujít. Klasikou je, že mé fotografické vybavení je nyní v autobuse, uzamčeno, řidiči spí. Držím v ruce malý kompakt a marně se snažím cokoliv zachytit. Teprve cca po 1 hodině se najednou v buse rozsvítí a já se vrhám pro svou techniku. Ještě stále nemám vyhráno jak vyfotit polární záři, když nemáte bod, na který byste ostřili. Dokonce posílám sms přátelům daleko v Čechách a žádám o radu. Jediná šance je vše řešit manuálně, ale pozor, jak tělo fotoaparátu, tak objektiv musí být nastaven na manuální ostření. Občas se zadaří ostřit na Měsíc, nicméně jako fotografka se svými úlovky spokojená nejsem. Euforie z té podívané mi poněkud svazuje ruce, a tak jsou určitě lepší ty snímky, které zůstaly v paměti a které si tam ponechám jako nezapomenutelný zážitek na poslední islandskou noc.

Úchvatné představení vydržím sledovat téměř tři hodiny, poté nezbývá, než se přesunout do stanu a spát. Je velmi dobrá viditelnost a díky tomu bohužel teplota značně klesla, oblečení, které jsem měla na sobě je dávno nedostatečné a do stanu se dostávám značně promrzlá.

Zítra nás čeká poslední den na Islandu.

Text a foto: Magdaléna Radostová