Island - setkání na jiné planetě XV.

23. 8. 2013

Seljalandsfoss 

Vracíme se do kempu a nejdříve se snažíme postavit stany, zde je to opravdu velmi komplikované, za prvé vítr je tak silný, že stany nedrží tvar a vlají ve vzduchu, další větší problém je ten, že je třeba kolíky upevnit do nesmírně tvrdého podkladu, možná částečně do lávového pole. Někteří si poradí tak, že do stanu vkládají těžké kameny, aby stan zatížili a zabránili jeho pohybu. Stavba nám trvá celkem dlouho, poté se rozhodujeme, co dál. Jsem pověřena vymyslet náhradní program - zkouším volat na farmu, kde chovají místní islandské koně a kde pořádají vyjížďky do okolí. Paní je velmi vstřícná, nicméně nás odmítá, s ohledem na sílu větru by vyjížďka nebyla možná.

Nezbývá než využít to, co máme jako na dlani, kousek od kempu nám svou sílu předvádí známý a krásný vodopád Seljalandsfoss. Je velmi oblíbený a jiný než mnohé ostatní.  Je relativně úzký, voda se řítí shora do malého mělkého jezírka, a co je na celém přírodním divadle nejpůsobivější? Možnost projít se za vodopádem. Ano, je zde stezka, po které se dostanete za vodní oponu vodopádu. Je nutné počítat s vodní tříští, takže v suchu to nezvládnete, ale o to větší zážitek na vás čeká. Chvíli se poté procházíme v okolí vodopádu, nicméně déšť neustává, nezbývá než se přesunout do malé společenské místnosti v kempu, kde si nakonec uděláme příjemný večer s kytarou.

24. 8. 2013

Vestmanské ostrovy

Počasí se umoudřilo, déšť ustal, můžeme se vydat na Vestmanské ostrovy, které byly včera nedosažitelné. Z přístavu odjíždíme okolo 10. hodiny, plavba trvá asi 30 minut. Cestou pozorujeme racky a tereje, kteří doprovázejí trajekt. I dnes jsou vlny poměrně vysoké, lodí to slušně hází. Vplouváme do přístavu podél krásných útesů a těšíme se na další zážitky.

Nejdříve směřujeme k infocentru a dál stoupáme okolo "Pompejí severu" na jeden z nejvyšších vrcholů ostrova - Eldfell.

Vestmanské ostrovy jsou tvořeny více jak deseti malými sopečnými ostrůvky, které jsou poházené na rozloze asi deseti kilometrů. Jediným ostrovem, který je obydlen, je Heimaey. Zajímavosti, které sem lákají turisty z velké dálky, jsou dvě. Pompeje severu -Kirkjubæjarhraun, ztuhlé lávové pole, které ukrývá třetinu původního města, které zde bylo pohřbeno roku 1973 při obrovské erupci. Dalším lákadlem jsou bezesporu kolonie papuchalků, kteří na ostrovech hnízdí.

Jak jsem zmiňovala, stoupáme vzhůru až na první vyhlídku, odkud jsou pěkné výhledy na útesy Heimaklettur, kde máme první příležitost sledovat ptactvo - zatím pouze stovky alkounů. Cesta pokračuje vzhůru po lávové strusce a okolní krajina doslova hýří barvami, především tóny do červena a oranžova. Mraky se nad ostrovem neustále prohánějí, takže chvíli je příležitost pozorovat okolní ostrovy a jihozápadní pobřeží a chvíli je vše skryto pod mračny.

Naše skupina již není celistvá, vytvořilo se několik samostatných skupinek a každá se vydává svou cestou. Nejdříve dosáhneme vrcholu vulkánu Eldfell a chvilku si užíváme pohledy do okolí, nato se vydáváme dolů a pokračujeme v prohlídce ostrova jižním směrem. Právě tam se má nacházet velká kolonie papuchalků. Bohužel, jak je tomu už několik dnů, počasí se opět zásadně kazí, déšť je stále intenzivnější, dokonce zažíváme to, o čem jsem zatím jen slyšela, prší vodorovně. Nedá se nic dělat, v žádném případě nelze fotografovat a přes vlající pláštěnku toho také není mnoho vidět. Na lukách okolo nás se pasou islandští koně, které bych tak ráda zaznamenala, jenže nyní jsem ráda, že je přes provazy deště vůbec vnímám.

Cesta na jižní cíp ostrova je dost dlouhá a v této slotě není jisté, že si papuchalky užijeme. Zvažuji, zda v cestě pokračovat, nebo se vrátit do města Heimaey. Papuchalci - v islandštině lundi, spadají do čeledi alek, kam patří i alkouni, jsou v podstatě protějškem tučňáků, které najdeme na jižní polokouli, a jsou jim i trochu podobní. Jsou baculatí, relativně malí a typické je pro ně zbarvení, mají černý fráček, bílé bříško a hlavu, jasně oranžové nohy a výrazný zobák se žlutými a červenými proužky. Postavička je to celkem komická a žertovně působí i způsob přistávání, kdy vysunou "podvozek", protáhnou nohy směrem kupředu, a tím zbrzdí let.

K pozorování papuchalků je nejlepší doba hned po ránu, nebo naopak před západem slunce, během dne jsou na lovu a na útesy se vracejí až k večeru. Skutečností, kterou já si moc představit nedovedu, je fakt, že ostrované papuchalky také konzumují. Rozhodně jsem to nezkoušela a ani o to nestojím.

Takže to vzdávám a pomalu se vracím směrem k útesům a zpátky do města. Mám dokonce štěstí a příležitost vyfotit jeden exemplář puffina, vím, že to není mnoho v místě, kde se jich vyskytují stovky, ale s ohledem na podmínky, ve kterých fotografii pořizuji, jsem na snímek náležitě pyšná. Počasí je velmi nestabilní, na útesech se moc nezdržuji, hrozí, že padne mlha, a v ní by pohyb v tomto prostoru byl nebezpečný. Bohužel nemám dostatečné informace o otevírací době Akvária a přírodovědeckého muzea, které je další atrakcí ostrova, a přicházím pozdě. Těšila jsem se i na promítání Volcano show, která zachycuje události při erupci sopky v roce 1973, což rovněž nestíhám - promítání probíhá dvakrát denně, ve 14 a v 16 hodin. Nezbývá, než navštívit místní restauraci a okusit některou z místních specialit.

Návrat do přístavu a trajektem zpátky na pevninu. Škoda, že nám nepřálo počasí a že jsme si Vestmanské ostrovy lépe neužili.

V příštím díle se podíváme na místní plemeno koní a k dalšímu vodopádu. 

Text a foto: Magdaléna Radostová