Island - setkání na jiné planetě XVII.

25. 8. 2013

Dyrhólaey

Když vystoupáte na travnatý pahorek nad mořem, naskytne se vám výhled na nejjižnější cíp ostrova, který představuje úzké skalní okno, které se někdy nazývá "Brána Islandu". Možností kam se vydat je několik, já volím skaliska vpravo od parkoviště, kde mám alespoň malý fotografický úlovek, přistávajícího papuchalka.

Nyní již rovnou k místu našeho ubytování. Pěkný kemp blízko romantického městečka Vík. Podle mého kamaráda - fotografa, je Vík právě tím nejlepším místem k fotografování puffinů. Do jisté míry bohužel, jsem si neodpustila návštěvu místních termálních lázní, ne snad, že by nebyly pěkné a koupel v nich nebyla příjemná, jenže tak ztrácím mnoho času, které jsem mohla věnovat pozorování ptačích krasavců, kteří jsou oblíbeným centrem zájmu všech lovců pěkných islandských záběrů. No, nedá se nic dělat, volila jsem nejdřív koupel a pak zážitky… Pěkně voňavá a krásně čistá po ozdravné koupeli si odpouštím večeři a vyrážím směrem k pláži. Musím dojít až ke vzdáleným útesům, neboť tam je to správné místo, které hledám. I na recepci kempu mi potvrdili, že černobílí krasavci s výraznými oranžovými znaky hnízdí právě zde, a večer se vrací na útesy.

Na pláži mnoho pohybu není, občas se objeví racek, někteří i pěkně pózují. Skaliska jsou na dosah a já pomalu rozpoznávám barevné tečky na útesech. Dole pod svahem je první fotograf, se kterým konzultuji, kde se ti papuchalkové vlastně nacházejí. Rozhazuje rukama do všech stran a ukazuje tam i onde, prostě stráň je jich plná. Avšak nemylte se, nebude to tak jednoduché, ti opeřenci jsou rozeseti téměř na samém vrcholu útesu.

Stoupám vzhůru a vleču s sebou brašnu s oběma objektivy a také monopod, který by se mohl hodit. Batoh je velmi těžký a výstup je strašný, po dvou to jde jen chvíli, stráň je mokrá, porostlá trávou asi 30 cm vysokou, a nesmírně to klouže, občas to jde lépe po čtyřech, přičemž trsy trávy mi pomáhají v pohybu vzhůru. Míjím dalšího fotografa, který mi ukazuje na výčnělek skály asi 4 metry nad námi a tam - údajně bude příležitost k focení nejlepší. Lezu v mokrém terénu, metr po metru stoupám a vpřed mne "žene" touha konečně pořídit kvalitní záběry těchto fešáků…

Konečně jsem u onoho výčnělku a plánuji, že se konečně zvednu, opřu o skálu a připravím techniku k akci. Mé plány rychle berou za své. Poté, co se chytím výčnělku před sebou a zapřu se, abych se mohla narovnat, prudce zavrávorám a mám co dělat, aby mne brašna nepřetížila a já se neporoučela dolů. Výčnělek mi totiž rozdrobený zůstal v ruce. Tak takto to nepůjde. Opírám se tedy o jakési hliněné výčnělky a takto nedostatečně fixovaná na svahu se pokouším vyměnit objektiv, neboť i zde jsou papuchalkové relativně ode mne daleko a je třeba použít tzv. dlouhé sklo. Výkon to je náročný, komíhám se na nezpevněném, hodně klouzavém povrchu a jsem ráda, že při této činnosti neztratím něco ze svého vybavení. Připravím monopod a pokouším se pořídit co nejlepší záběry. Ano, je jich tu spousta, ale kupodivu neposedí, nepózují a hlavně se asi diví, co za blázna se sem vydrápalo a o co se to pokouší. No, stručně řečeno, fotky nic moc, ale nadšení obrovské, i tak je to zážitek, jeden z těch nejhezčích zde na Islandu, jsou to opravdu velice fotogeničtí tvorové a každý snímek, který získám, je trofejí.

Čas běží a světla bohužel rychle ubývá. Rozhlížím se kolem sebe a žádný jiný fotograf zde už není, je třeba uklidit fotoaparát do batohu a vydat se dolů. Jednoduše se to řekne, mnohem hůře vykoná, chvíli se i obávám, že jsem při svých "ptačích manévrech" ztratila víčko objektivu, což nakonec není pravda. Takže směr pláž, po dvou to ale moc nejde, usedám na svah a doslova po zadku sjíždím dolů, jiná možnost není. Pamatujete si ještě, jak jsem se na výpravu za panáčky ve fráčku vydávala? Ano, krásně voňavá, vykoupaná a čistá, na pláž sestupuji zablácená, zcela promáčená a šťastná! Podařilo se, alespoň pár vydařených fotek určitě bude! V tomto stavu ale nejsem schopná se uložit do stanu a do spacáku, je nutné vše vyprat a oblečení někde usušit. Řidiči autobusu jsou ke mně vlídní a mohu tu své mokré svršky zanechat, abych měla další den co na sebe. Večer ještě partička karet s přáteli a poté uléhám unavená, ale spokojená.

V příštím díle se ocitneme na magickém všemi barvami hrajícím lávovém poli, které vystřídáme - jak jinak než s vodopádem.

Text a foto: Magdaléna Radostová