Itálie: Alpentrip IX. - Ztraceni v Benátkách II.

V minulém díle jsme popsali naši strastiplnou cestu spletí úzkých uliček, abychom se nakonec skutečně, a tak vlastně trochu náhodou, objevili na nejznámějším benátském náměstí – Piazza San Marco. Bohužel, značná část prostranství a jedno z křídel paláce, dnes sloužícího archeologickému muzeu, bylo zakryto vysokým plotem, za nímž se odehrávala jakási rekonstrukce. Vzhledem k pokročilé, pozdně večerní hodině, bylo náměstí až nezvykle tmavé a především na něm chyběla ona pověstná hejna holubů, která už tak nějak patří ke koloritu tohoto města.

Bazilika svatého Marka byla pochopitelně v tuto dobu uzavřena, ale dle svědectví denních návštěvníků znamená její prohlídka strávení mnoha desítek minut na slunci v nekonečných frontách. Jelikož nejsem vyznavačem tohoto druhu turistiky a raději poznávám skutečnou tvář města a místa, nijak mě skutečnost nepřístupných památek neznepokojila. Naopak nikterak příjemným zjištěním byly ceny za přepravu Vaporettem, který jsme chtěli využít cestou zpět k Piazza Roma, odkud nám za necelé dvě hodiny odjížděl poslední autobus na pevninu. Když se dnes podívám na ceník jízdného, už tak nějak netuším, proč jsme neinvestovali nějakých 12-14 euro na zpáteční cestu, vzhledem k tomu, jak dlouho nám trvala cesta k svatému Marku. Ale protože pohyb neuškodí a času je prozatím dost, vydali jsme se pomalu směrem, který se nám zdál nejrozumnější. Sice opět bez mapy a instrukcí, avšak s vědomím, že už minimálně půlku města máme tak nějak zmapovanou a třeba narazíme i na některou z věhlasných památek na březích Velkého kanálu i možná stačíme vypít nějakou tu sklenku vína. Pakliže byste se rozhodli pro jistě zajímavou cestu vodním autobusem, jak je také Vaporetto nazýváno, vězte, že za hodinovou jízdenku vydáte okolo 6-7 euro a celodenní jízdné vás vyjde zhruba na 15 euro. Nejvýhodnější variantou pro oblast Benátek je pak Tourist Travel Card, od 12 hodin až po několikadenní univerzální jízdné na všechny druhy veřejné dopravy, kterou si můžete zakoupit v místech s označením "Hellovenezia".

Více o jízdních řádech a aktuálních cenách naleznete na stránkách přepravce: http://www.actv.it/en  

Kdo už je jednou v srdci města, přeci jen by měl prozkoumat známou Markovu baziliku, u níž se také nachází pověstný Ponte dei Sospiri – most vzdechů. Tato stavba z roku 1602 spojuje výslechovou místnost sousedícího Dóžecího paláce s vězením, odkud se údajně ozývalo kvílení a hrdelní skřeky odsouzených a mučených vězňů.     

Již zmíněný Dóžecí palác je součástí baziliky sv. Marka. Několikrát rekonstruovaná honosná stavba se posledních rozsáhlých úprav dočkala po požárech na konci 14. století. Sídlo dóžete – doživotně voleného korunovaného vládce, hlavy Benátské republiky, která se postupně od středověku dělila o moc s mnoha dalšími instancemi a institucemi, tvořícími jednotný politický systém jedné z nejvlivnějších republik tehdejšího světa.

Benátky byly a budou městem kultury, jehož tisíciletý odkaz ovlivnil ve své době celou Evropu. Vyjmenovat veškeré zástupce benátské školy výtvarné, hudební či literární by jistě zabralo mnoho stránek, o současnosti nemluvě.

Dnešní metropole, lze-li takto město na vodě nazvat, možná tedy spíš aquapole, je stále pozoruhodným městem, kde i ta nejmenší zapadlá ulička má své neopakovatelné kouzlo. Každá lucerna osvětluje nějaký zajímavý kout či detail. Všude je pořádek, nikde se tu neválejí tuny odpadků, jak je tomu například jinde v Itálii, což vzbuzuje otázku, zda-li Benátky vlastně ještě jsou Itálií a zdejší obyvatelé se cítí být Italy.

Tyto a jiné otázky nás napadaly cestou zpátky na autobusové nádraží, během níž jsme díky menší zkratce bohužel opět neviděli nic zajímavého, ale zato to jsme okusili alespoň něco z duše tohoto pozoruhodného místa. V době, kdy už většina restaurací i barů definitivně zavřela své výkladní skříně, nám kdosi spravedlivý někde nahoře do cesty přihrál malý orientální fast food, v němž se nám dostalo opravdu úchvatné kombinace gyrosu, tortilly a toastu v jednom. Tato královská večeře, jejímž stolem se stal břeh řeky a schody mostu u jednoho z postranních kanálů, nám jistě zůstane dlouho na paměti. Dnes, kdy nohy už dávno přebolely, si nad mapou s plánkem našeho benátského putování, které jsme poctivě zaznamenávali dle prošlých ulic a náměstí, opět přehrávám onen večer, kdy jsme se alespoň na pár hodin stali součástí tohoto krásného města.

PS: tohoto večera a noci jsme ušli zhruba 12 kilometrů…

Text: Jan Chaloupka

Foto: Jan Chaloupka