Itálie, Milán – Duomo

Dnem i nocí rušné náměstí Piazza del Duomo, kde se to hemží pouličními prodavači a holuby, to je centrum Milána. Pokud náhodou vystrčíte ruku a někdo vám do dlaní nasype kukuřici, shluknou se kolem vás holubi. Takto ověnčeni můžete projít celým náměstím, kolem jezdecké sochy krále Vittoria Emanuela II. uprostřed náměstí až ke vstupu do páté největší katedrály světa – Duomo di Milano.

Chrám zasvěcený Narození Panny Marie je sídlem arcibiskupa. Původně na tomto místě zvaném římské Mediolanum stála počátkem 5. století bazilika, kterou spolu s přilehlou bazilikou (836) zničil požár (1075). S výstavbou nového dómu se začalo v roce 1386 a gotickou katedrálu stavěli téměř 600 let. V roce 1805 se na nařízení Napoleona stavba přiblížila k cíli, Napoleon zde byl korunován za italského krále. Stavební práce pokračovaly ještě ve 20. století a v roce 1965 byla inaugurována poslední brána katedrály. Chrám z cihel a růžového mramoru z lomů v Candoglii je dlouhý 157 m, široký 92 m a pojme až 40 000 lidí.

Pokud chcete dóm navštívit, myslete na to už ráno při oblékání, aby vás strážník nevrátil od vchodu, což se zde stává běžně. Dovnitř se nedostanete, tak jako i do jiných chrámů v Itálii, dokud si nezahalíte holé nohy a ramena. Takže přihodit si jemný šátek do tašky se v tomto případě vyplatí. A to platí i pro pány, kalhoty musí sahat pod kolena. Teprve pak vás pustí mezi 50 sloupů pětilodní katedrály s největší sbírkou mramorových soch. V interiéru jsou erby rodiny Viscontiových, náhrobky, sochy atd. V kryptě se nachází klenotnice se zlatem, stříbrem a uměleckým díly raného křesťanství a románského období. Je zde pohřben reformátor sv. Karel Boromejský.

Pod dómem je baptisterium – Battistero Paleocristiano, zřícenina raně křesťanské osmiboké křtitelnice ze 4. století. Zde sv. Ambrož křtil sv. Augustina. Do této části, kde jsou i pozůstatky chrámu sv. Teky, musíte zaplatit vstupné. Lístky se dají koupit v různých kombinacích prohlídky.

Při pohledu na hlavní oltář věnujte pozornost malé červené žárovce v kopuli nad apsidou. Označuje místo, kde je jeden z hřebíků z ukřižování Krista. Vystavený pro veřejnost bývá během oslavy Nivola, součást obřadu Ambrosiano. Tradice oslav se datuje do 16. století a Nivola (v Miláně Nuvola) znamená oblak. Výtah ve formě třímetrového koše ve tvaru oblaku se při obřadu používá, aby duchovní dosáhl ke hřebu, který uloží do kříže a snese dolů. Dnes je to mechanizovaným způsobem, ale v 16. století, kdy podle návrhů Leonarda da Vinci vznikl, byl ovládán 20 muži ze střechy. Tradice byla založena sv. Karlem Boromejským na svátek objevení kříže 3. května, datum však bylo změněno na 14. září. V listopadu a prosinci, kolem data narození sv. K. Boromejského, podél lodě vystavují sérii velkých pláten – Quadroni.

Proti oltáři nad vstupem jsou situovány varhany, které byly postaveny na příkaz Mussoliniho a patří mezi největší v Itálii. V přední části bývalého mauzolea stojí socha muže, který má přes sebe přehozenou svou staženou kůži. Je to nejznámější dílo katedrály – socha sv. Bartoloměje od Marca D'Agrate. Dokonale znal lidské tělo, což se odráží v propracovaných svalech, cévách a kostech, a tak nám nabízí morbidní, naturalistický obraz detailní práce sochaře 16. století.

Jedinečným zážitkem je návštěva střechy dómu. Platí se zde vstupné, pokud se nebojíte schodů, bude vás to stát méně než výtahem. Z chládku úzkého točitého schodiště přejdete do promenády mezi žebry chrámu zdobenými gotickými architektonickými prvky. Ocitnete se ve spleti gotických fiál a soch. Ještě pár strmých mramorových schůdků na vrchol a před vámi se otevře impozantní pohled na Milán. V ideálním případě jsou vidět až Alpy. Je to něco nádherného. Ani několik dní by nestačilo na prozkoumání detailů této stavby, jsou zde reliéfy ptáků, zvířat, ovoce či rostlin zakletých v kamenné krajce.

Vrcholem celé stavby je nejvyšší věž chrámu (108,5 m), které dominuje socha Madony – Madonnina, symbol města. Věž navrhl Francesco Croce (1762) a polychromovanou sochu Madony Giuseppe Perego (1774). Podle tradice žádná budova v Miláně nebyla vyšší než Madonnina. Za dobré počasí se tu považuje, když je vidět z dálky Madonninu, která je většinou ukrytá v mlze.

Když Gio Ponti a Pier Luigi Nervi vytvořili 31patrovou (127,1 m) budovu – mrakodrap Pirelli (1956–1958, další ze symbolů města), na vrchol umístil menší kopii Madoninny. Po roce 2010 se nejvyšším bodem stal Palazzo Lombardia (161 m) a další kopii Madonniny osadili i tam, aby zůstala nejvyšším bodem města. Píseň „O mia bela Madunina“ od Giovanniho d'Anzi o zlaté soše Madony na věži se považuje za neoficiální hymnu Milána. Na střeše dómu se odehrává i scéna z filmu Rocco a jeho bratři (1960).

Krásu této katedrály vyjádřil americký spisovatel Mark Twain slovy: „Je to div. Tak grandiózní, tak slavnostní, tak ohromná. A zároveň tak jemná, vzdušná, graciézní. Je zosobněním hmotnosti a zároveň jako kresba, kterou dokáže vytvořit jen mráz." Měl pravdu, ale i tak mám pocit, že žádná slova nedokážou zprostředkovat její kouzlo, to se dá jedině zažít. A na závěr jedna rada pro ty, co se bojí výšek. Vyplatí se na chvíli překonat svůj strach.

GPS:  45°27'51.0"N 9°11'25.2"E

Text a foto: Mgr. Anna Nociarová

Textová úprava: redakce

Překlad: Stanislava Waniová