Japonsko IV. – První seznámení s Tokiem, Tokijská univerzita

Tokio je obrovské město. Na můj vkus až moc. Na rozloze přes 2000 km² zde žije neuvěřitelných 9 milionů lidí. Vysoké zalidnění je tu znát na každém kroku. Hlavně v zastávkách vlaků a stanicích metra. Doprava je šílená, alespoň než si na ni zvyknete. Zastávky jsou zmatečné. Byla jsem schopná se na zastávce Šindžuku ztratit třikrát v jeden den.  

Pokud pominu cestu z letiště Narita do Jokohamy, dostala jsem se do hlavního města poprvé hned druhý den po příletu. Jelikož se v Čechách věnuji bojovému umění aikido, moje první cesta vedla na prestižní Tokijskou univerzitu. Tam se totiž v tento den konala přehlídka aikida – tzv. embukai. Přivedl mě sem můj japonský kamarád Hidejaki, kterého znám ze stáží v Evropě. Měli jsme sraz na jedné zastávce metra a já jsem cestou zjistila, že SUICA card nefunguje v Tokiu úplně všude. Za lístek na metro jsem musela zaplatit dalších 160 yenů. Když jsme společně procházeli branou, seznamoval mě Hidejaki s prestiží této univerzity. Říkal, že dostat se na ni není vůbec jednoduché a kdo projde jako student touto branou, je to pro něj veliká výhra.

Na univerzitě ten den zrovna probíhaly nějaké oslavy, a tak všude kolem nás hrála živá muzika a postávali studenti. Někteří z nich u stánků prodávali něco k zakousnutí. Za chvíli jsme došli k pěkné historicky vypadající budově. Byla to tělocvična (dódžo) pro cvičení aikida. Před vchodem rozdávali studenti pytlíky na boty, které jsme si museli sundat. Vevnitř už se cvičilo. Nejprve studenti různých stupňů, poté více než osmdesátiletý učitel Hiroši Tada. Bylo to moc pěkné. Po skončení jsme zašli s Japonci – aikidisty na oběd. V restauraci jsme si museli nejprve vybrat podle obrázků před vchodem, jaké jídlo bychom chtěli, poté zaplatit v automatu u dveří, a až poté jsme si mohli sednout na místa a očekávat jídlo, které za chvíli přišlo a bylo výborné. Trochu jsem trnula, jestli správně dodržuji japonské stravovací postupy, ale myslím si, že jsem nakonec dopadla docela dobře.

Jelikož jsem v Japonsku měla stravování částečně zajištěno, nechodila jsem do restaurací každý den. Snídani jsem si obyčejně dávala v hotelu. Na rýži, rybu a polévku k snídani obyčejně zvyklá nejsem, tady mi to ale přišlo vhod. Mít lososa každý den mi přišlo jako prima luxus. Co se týče oběda nebo večeře, byla jsem dvakrát v klasické japonské vývařovně. Atmosféra v ní byla výborná. Stůl do U, uvnitř pobíhal Japončík a obsluhoval lidi sedící kolem něj. Jídlo levné, ale dobré. Jednou jsem jedla ve vývařovně ramenu (nudlová polévka). Měla jsem i výtečné suši a další dobroty v podobě různě upravených mas a plodů moře.

V tento den, kdy jsem zavítala na Tokijskou univerzitu, jsem už nic dalšího neviděla. Kvůli práci jsem se musela vrátit zpět do Jokohamy. V polovině týdne jsem ale měla pracovní volno a ten den jsem věnovala právě prohlídce Tokia. Nestihla jsem zdaleka všechno (na to by mi asi nestačil ani týden), ale to, co jsem viděla, jistě stálo za to. Budu o tom povídat v dalším díle.

Text/foto: Kristýna Bartůňková