Japonsko IV. – První seznámení s Tokiem, Tokijská univerzita
Publikováno: 30.9.2013
Když jsem se v rámci pracovní cesty dostala do Japonska, neměla jsem na jeho prohlídku příliš času. Bydlela a pracovala jsem v Jokohamě, ale nedaleké hlavní město, Tokio, jsem si rozhodně nemohla nechat ujít.
Tokio je obrovské město. Na můj vkus až moc. Na rozloze přes 2000 km² zde žije neuvěřitelných 9 milionů lidí. Vysoké zalidnění je tu znát na každém kroku. Hlavně v zastávkách vlaků a stanicích metra. Doprava je šílená, alespoň než si na ni zvyknete. Zastávky jsou zmatečné. Byla jsem schopná se na zastávce Šindžuku ztratit třikrát v jeden den.
Pokud pominu cestu z letiště Narita do Jokohamy, dostala jsem se do hlavního města poprvé hned druhý den po příletu. Jelikož se v Čechách věnuji bojovému umění aikido, moje první cesta vedla na prestižní Tokijskou univerzitu. Tam se totiž v tento den konala přehlídka aikida – tzv. embukai. Přivedl mě sem můj japonský kamarád Hidejaki, kterého znám ze stáží v Evropě. Měli jsme sraz na jedné zastávce metra a já jsem cestou zjistila, že SUICA card nefunguje v Tokiu úplně všude. Za lístek na metro jsem musela zaplatit dalších 160 yenů. Když jsme společně procházeli branou, seznamoval mě Hidejaki s prestiží této univerzity. Říkal, že dostat se na ni není vůbec jednoduché a kdo projde jako student touto branou, je to pro něj veliká výhra.
Na univerzitě ten den zrovna probíhaly nějaké oslavy, a tak všude kolem nás hrála živá muzika a postávali studenti. Někteří z nich u stánků prodávali něco k zakousnutí. Za chvíli jsme došli k pěkné historicky vypadající budově. Byla to tělocvična (dódžo) pro cvičení aikida. Před vchodem rozdávali studenti pytlíky na boty, které jsme si museli sundat. Vevnitř už se cvičilo. Nejprve studenti různých stupňů, poté více než osmdesátiletý učitel Hiroši Tada. Bylo to moc pěkné. Po skončení jsme zašli s Japonci – aikidisty na oběd. V restauraci jsme si museli nejprve vybrat podle obrázků před vchodem, jaké jídlo bychom chtěli, poté zaplatit v automatu u dveří, a až poté jsme si mohli sednout na místa a očekávat jídlo, které za chvíli přišlo a bylo výborné. Trochu jsem trnula, jestli správně dodržuji japonské stravovací postupy, ale myslím si, že jsem nakonec dopadla docela dobře.
Jelikož jsem v Japonsku měla stravování částečně zajištěno, nechodila jsem do restaurací každý den. Snídani jsem si obyčejně dávala v hotelu. Na rýži, rybu a polévku k snídani obyčejně zvyklá nejsem, tady mi to ale přišlo vhod. Mít lososa každý den mi přišlo jako prima luxus. Co se týče oběda nebo večeře, byla jsem dvakrát v klasické japonské vývařovně. Atmosféra v ní byla výborná. Stůl do U, uvnitř pobíhal Japončík a obsluhoval lidi sedící kolem něj. Jídlo levné, ale dobré. Jednou jsem jedla ve vývařovně ramenu (nudlová polévka). Měla jsem i výtečné suši a další dobroty v podobě různě upravených mas a plodů moře.
V tento den, kdy jsem zavítala na Tokijskou univerzitu, jsem už nic dalšího neviděla. Kvůli práci jsem se musela vrátit zpět do Jokohamy. V polovině týdne jsem ale měla pracovní volno a ten den jsem věnovala právě prohlídce Tokia. Nestihla jsem zdaleka všechno (na to by mi asi nestačil ani týden), ale to, co jsem viděla, jistě stálo za to. Budu o tom povídat v dalším díle.
Text/foto: Kristýna Bartůňková
Souvisejicí články
Publikováno: 10.1.2017
Bývalé japonské hlavní město Kyoto se může pyšnit zhruba dvěma tisíci chrámy. Většinou buddhistickými, zhruba čtvrtina je šintoistická. Někdy jde o majestátní rozlehlé komplexy, někdy o maličké chrámy skryté v uličkách města. Krásné jsou všechny. Pojďme se na některé z nich podívat.
Publikováno: 10.10.2012
Jak vypadá noční Tokio v pátek a v sobotu v noci? Úplně jinak než ve dne. Dokonce by se dalo říct, že se jedná o zcela jiné město. Ulice se rozzáří světly, nápisy a vývěsní tabule ožijí díky barevné záři neonových zářivek. Dívky si obléknou sukně o deset až patnáct čísel kratší než normálně, na obličej si nanesou vrstvu make-upu, nalepí si umělé řasy a vyrazí do klubů. Kam přesně?
Publikováno: 23.1.2015
Tento týden ještě zůstaneme na druhé straně naší planety, abychom se podívali do dalšího monumentálního japonského hradu.
Publikováno: 30.1.2015
Do třetice se podíváme do Japonska na další z jeho nejslavnějších hradů. V Macumoto, hlavním městě prefektury Nagano, se nachází hrad, pro jehož vzhled se mu přezdívá Vraní hrad. Poněkud neobvykle nestojí na žádné hoře, ani není obklopen řekami, ale leží na planině. Byl postaven v polovině 16. století, tedy v podobném období jako Ósacký hrad a opět v něm sehrála svoji úlohu postava Hideoši Tojotomiho.
Publikováno: 20.12.2016
Hlavní město Japonska se zdá nekonečné. A vlastně to je docela pravda – nejde totiž o jedno město, ale o plynule navazující osídlení v celé oblasti regionu Kantó, kde žije zhruba 40 milionů lidí. A i přesto je velmi snadné se v něm cítit jako v malém městečku.
Publikováno: 5.9.2012
Co si představíte, když se řekne japonské jídlo? Neznám člověka, který by si nepředstavil syrovou rybu a rýži. Řada lidí se mylně domnívá, že Japonci nic jiného než tyto dvě potraviny nejí. A představa týdnů strávených o syrové rybě a rýži je potom často donutí, aby si s sebou na cestu do Japonska přibalili uherák.
Publikováno: 12.11.2021
Na Nagoyu, třetí největší město země, se při návštěvách Japonska zapomíná. Bohužel. Ano, máte sice na výběr spoustu mnohem – na první pohled – zajímavějších míst, ale pokud máte trochu více času, zastavte se v Nagoye alespoň na jeden den a noc. Nebudete litovat.
Publikováno: 15.10.2021
Po mnoho století hlavní město Japonska se dnes velikostí nemůže jeho nástupci – Tokiu – ani zdaleka vyrovnat, rozhodně ale patří mezi nejkrásnější města světa. Kdybychom vám měli v Japonsku doporučit jediné místo, kam se podívat, bude to právě Kyoto.
Publikováno: 7.10.2013
Když jsem v rámci pracovní cesty zavítala do Japonska, neměla jsem moc času na prohlídku památek. Byl mi ale dán jeden den bez práce k tomu, abych jej strávila v hlavním městě Japonska, Tokiu.
Publikováno: 12.9.2012
Někteří z nás si myslí, že Japonci jaksi maskují své pocity, že je uzamykají kdesi hluboko v sobě. Že se jen neustále uklání a usmívají, že se chovají strojeně. Že jsou „naprogramovaní“, aby dobře a tvrdě pracovali pro svou firmu, rodinu a pro Japonsko. A že snad ani žádné pocity nemají.
Na to existuje jen jedna odpověď.
Publikováno: 15.8.2012
Tokio. Město, kde vedle sebe žijí školáci ve staromódních uniformách, vymóděné paničky, které tráví dopoledne v nákupních domech, po parcích a všemožných koutech města se poflakující mládež, skejťáci s barevnými vlasy, holky s umělými řasami a dvaceticentimetrovými podpatky, psíci navlečení do minikimon a samozřejmě všudypřítomní byznysmeni, takzvaní sararímani.
Publikováno: 15.9.2013
Stalo se, že v rámci pracovní cesty jsem dostala příležitost vydat se do země vysněné, do Japonska. Země vysněné proto, že už jedenáct let pomocí praktikování bojového umění aikido objevuji jeho kulturu a jsem jí fascinovaná.
Publikováno: 16.9.2013
Pracovní cesta mě přivedla do Jokohamy, hlavního města japonské prefektury Kanagawa, které leží asi 30 kilometrů od Tokia na západním pobřeží Tokijského zálivu. Místo mých pracovních povinností bylo alokováno do krásné historické budovy Red Brick Wirehouse (Yokohama Akarenga Sōko), která stojí na pobřeží, hned vedle přístavu.
Publikováno: 23.9.2013
Pracovní cesta mě přivedla v květnu tohoto roku, roku 2013, do Jokohamy, velkého přístavního města ležícího na pobřeží Tokijského zálivu. Již jsem si ve volné chvíli stačila prohlédnout pobřežní část Jokohamy, ale ze zbytku jsem zatím neviděla více než příjemný Jokohamský park.
Publikováno: 22.8.2012
Tokijské metro, meziměstské vlaky, šinkanseny. Změť zastávek a tunelů, stovky stanic a tisíce Japonců, kteří se hemží mezi turnikety, nástupišti a vlaky. Při této představě turistům často nebývá do zpěvu.
Publikováno: 19.9.2012
Při cestování po Japonsku se turista velmi snadno přimotá k řadě zvláštních či komických situací. Mezi ty nejklasičtější, které si zažije každý, patří samozřejmě zabloudění, čekání na vlak na koleji, která je zrušena, nebo rozčarování nad veřejnými toaletami.
Publikováno: 17.10.2012
Existují věci, na které jsou Japonci nesmírně pyšní. Vzhledem k tomu, že Japonsko po dlouhou dobu své historie neudržovalo téměř žádné kontakty s pevninou a vyvíjelo se tak v ústraní, vyvinul se zde krom specifické japonské kultury, zvyků a jazyka i určitý pocit vlastní výjimečnosti.
Publikováno: 26.9.2012
Jaký je hlavní rozdíl mezi Japonskem a Českem? Překvapivě jedna z nejčastějších otázek, kterou slýchávám. Jako kdyby snad na ni existovala odpověď. Jak já s oblibou říkám, v Japonsku je všechno jiné. I vzduch je tam jiný, než ten, na který jsme zvyklí. A není to jen odlišný vzduch, co nám japonská příroda nabízí.
Publikováno: 3.10.2012
Japonská historie není zrovna běžně diskutované téma. De facto se toho o ní mezi lidmi mnoho neví. Pokud se pokusíte zavést na ni řeč, většině lidí se vybaví události druhé světové války. Zbytek si vzpomene na samuraje, udatné bojovníky s katanou, samurajským mečem, a gejši, které jsou naneštěstí dodnes v podvědomí lidí zaškatulkované jako prostitutky.
Publikováno: 29.8.2012
Snad každý turista, který v Japonsku vleze do obchodu se suvenýry, se musí hodně snažit, aby nevykoupil všechny předměty, které takový krámek nabízí. Lákají ho barevné vějíře, keramika, kimona, reprodukce tradičních japonských dřevořezů, tisíce předmětů s roztomilými vzorečky a samozřejmě všudypřítomná Hello Kitty.
Publikováno: 8.3.2013
Jak vypadá jedno z největších a nejvýznamnějších měst?
Souvisejicí fotogalerie
Japonsko je císařský ostrovní stát ve východní Asii, ve kterém se mísí moderní technologie s trad...