Japonsko: Něco o pocitech

Samozřejmě, že je mají. A co je na tom pro turistu zajímavého, můžete se s nimi i nakrásně setkat. I v do jisté míry neosobním Tokiu, městě plném kanceláří, úřadů a obchodů, existují místa, kde vás zaplaví tisíce pocitů. 

Jedno z takových míst se nachází v areálu chrámu Zódžódži nedaleko věže Tokio Tower. Zatímco turisté ve věži z výšky hlasitě obdivují překrásný výhled na město, fotí si magickou podvečerní scenérii tisíců rozsvícených světel, turista v chrámu Zódžódži tiše prochází mezi desítkami ztichlých kamenných panenek. K čemu tu asi jsou? Každá má na hlavě pletenou čepičku, každá má před sebou malý větrníček. Když zafouká vítr, větrníčky se roztočí a podivnou scenérii naplní ještě podivnější, drkotavý zvuk. Některé panenky jsou již téměř rozpadlé, čepičky jim padají na stranu, jiné jsou úplně nové, oblečené do hadříků z obchodů. Stojí tu jako upomínky na nenarozené děti. Řada z těchto panenek je navíc obdarována dárkem pro Džizó, ochránce nenarozených dětí, který takovýmto dětem pomáhá v posmrtném životě. V každém davu, který se vyrojí z metra nedaleko chrámu Zódžódži, se najde alespoň jeden člověk, který jde věnovat bonbón nebo dáreček svému nenarozenému dítěti.

Zbylá část davu pak obvykle míří k Tokio Tower, 315 metrů vysoké věži, která byla postavena po vzoru Eiffelovky v Paříži. Dlouho nejvyšší (dnes druhou nejvyšší) budovu Japonska se vyplatí navštívit navečer. Než vás výtah vyveze nahoru, nad městem se objeví červánky, a když potom na Tokio padne tma, ulice se žlutě rozzáří... Mezi rozsvícenými kancelářemi a byty se pak klikatí ulice a po nich se míhají stovky blikajících aut. Návštěva Tokio Tower je určitě skvělým zážitkem. Krom pocitů štěstí zde určitě narazíte i na pocity závrati, strach z výšky a nevolnost.

Vrátíme- li se k povídání o chrámech, nelze nepoznamenat, že se jedná o zvláštní, často až magická místa. Kde se lze skrýt před ruchem velkoměsta, kde mezi stromy pobíhají toulavé kočky, z kaluží zde pijí obrovští, černí ptáci a kolem vás se občas projde skupinka mnichů. My se modlíme v kostelech, Japonci se modlí v chrámech. Přijdou, pokloní se, tlesknou, vhodí pár mincí mezi ostatní. Oblíbené je i psaní přání na dřevěné destičky, které si musí předem zakoupit, nebo nákup věštby napsané na papírku. Papírky s věštbami se losují. Je- li věštba špatná, pověsí se na strom nebo provázek, aby jí vítr odvál pryč.  

Jedny z nejkrásnějších chrámů můžeme najít v Kjótu, které začalo sloužit jako hlavní město, když v roce 794 vystřídalo starověkou Naru. Vedle řady architektonických památek, mezi které patří například dva významné pavilony, Zlatý a Stříbrný, zde můžeme navštívit bývalý císařský palác a chrámy jako Šimogamo nebo Kamigamo.  

Vedle buddhistických chrámů lze v Japonsku navštívit i šintoistické svatyně. Mimořádně krásná svatyně se nachází v již zmiňované Naře, starobylém městě nedaleko Kjóta. Nara je krom svých chrámů, například chrámu Tódaidži, který je největší dřevěnou budovou na světě, proslulá i volně se pohybujícími jelínky, kteří prochází parky mezi svatyněmi a chrámy.

Dalším zajímavým místem, na kterém se Japonci pocity snaží spíše skrývat, než je vystavovat na odiv, je čtvrť hodinových hotelů, známá jako Dógenzaka. Dostanete se na ni přímo z ulice za nákupním centrem „109“ v Tokiu a její návštěva rozhodně stojí za to, i když zrovna nemáte v plánu žádný z těchto hotelů navštívit. Přinejmenším se zde setkáte s tou nejpraštěnější architekturou, jakou si dovedete představit.

Hotely jsou koncipovány jako místo, kam můžete bez ostychu zajít se svou přítelkyní či přítelem, na libovolnou dobu obsadit jeden z pokojů a po zaplacení odejít. Pro řadu mladých Japonců jsou tyto hotely jedinou možností, jak být chvíli se svým milým či milou a vyhnout se zároveň vlastnímu bytu přecpanému příbuznými. Stačí si jen vybrat hotel a porovnat ceny. A přežít trochu nutného kýče v podobě plastových plameňáků u vchodu, tabulek s citáty o lásce a šílených názvů hotelů. Klub Jahůdka, hotel Chandra, Hotel karibský resort. Někdy je až s podivem, na jaké názvy hotely své zákazníky lákají...  

Text/foto: Anna Jarchovská