Lhasa

Historie

Podle staré legendy se kdysi dávno neviditelná démonka položila přes tibetské hory, aby zabránila 33. tibetskému králi Songcan Gampovi zavést do země buddhismus. Princezna Wen-čcheng, jedna ze dvou královských žen zběhlá v čarodějnictví, si však věděla rady. Zřídí-li se přímo nad srdcem démonky buddhistická svatyně, bude muset zlý duch ustoupit. Takto pohádkově byly popsány příběhy o tom, proč král Songcan Gampo, panující v letech 629–649, učinil Lhasu svým novým hlavním městem a nechal zde vybudovat svatyni Džokhang. Ze směsi staré víry v démony a Buddhova učení se ve městě vyvinul tzv. Lamaismus neboli vadžrajánský buddhismus. Podle tibetské víry se nejvyšíími náboženskými představiteli stávali božští králové, převtělenci předchozích dalajlamů.

Funkce náboženské i světské hlavy himalájského státu se v 17. století jako první ujal pátý dalajlama Ngawang Lozang Gjamccho. Na zbytcích rezidence krále Songcan Gampa na okraji Lhasy nechal tento duchovní vůdce vybudovat palác Potála. Po mnoha úpravách se stal tento 13patrový palác jednou z nejúžasnějších staveb Asie, jež dodnes na návštěvníky působí svou majestátní velikostí, čistou krásou a náboženskou atmosférou. Právem byl palác zařazen na seznam UNESCO.

Božským králům z Potály vděčíme také za zachování svatyně Džókhang, která je kvůli démonické legendě, jež se váže se k jejímu vzniku, nazývána rovněž Tulnang Cuglagkhang, což znamená „zázračně vyvstalý chrám“. Její největší vzácností je Džowo Šákjamuni, socha Buddhy s diadémem s pěti paprsky, osázená drahokamy, tyrkysy, meteority, korály a amulety, vytvořená ještě v dobách života zakladatelů tohoto náboženství. Až do počátku 20. století byla Lhasa jedním z nejizolovanějších míst na světě. Většina tibetských potuníků se mohla do své metropole dostat pouze po neschůdných horských pěšinách nebo po zasněžeých karavanních stezkách. Cizincům bylo pod trestem smrti zakázáno se k městu jen přiblížit. Švédský cestovatel a badatel Sven Hedin, znalec asijského prostředí, který pronikl do nitra Tibetu, nesměl Lhasu jako vlastní cíl své expedice zahlédnout ani z dálky.

Současnost

To, že byl strach dalajlamů z cizinců oprávněný, se prokázalo v roce 1950, kdy Čína porušila mezinárodní práva a její vojska obsadila východní Tibet a začala území okupovat. Pekingská vláda mluvila o osvobození Tibetu ze středověké feudální nadvlády, obyvatelstvo však kladlo silný odpor. Četná povstání byla krvavě potlačena. Asi 100 000 Tibetanů uprchlo do Indie, mezi nimi i 14. dalajlama. Brzy nastalo systematické ničení tibetské kultury, když byly zakázany velké pestrobarevné tibetské slavnosti, kláštery byly vyrabovány a zničeny. Co nezničilo čínské vojsko, tak to padlo později za obět tzv. kulturní revoluci. Byly zlikvidovány tisíce náboženských soch, pálily se obrazy a písemnosti. Kláštěry byly rozebrány kámen po kameni. V současné době je Lhasa jako hlavní město čínské tibetské autonomní oblasti jednou z posledních bašt tibetské kultury, ačkoliv většinu místních obyvatel tvoří Číňané. Zatímco ve zbytku Tibetu mají věřící k dispozici pouze 4000 náboženských míst, ve Lhase směla být zrestaurována těžce zpustošená svatyně Džokhang, do níž znovu míří procesí. Současně byl palác Potála přeměněn v etnografické muzeum, které je otevřeno i západním turistům.

Text: Denisa Arvajová, Toulky světem

Foto: Picasaweb.com