Maďarsko: Putování IV.- města ve stepi

Dostaneme se totiž do území zvaného Nagyalföld, tj. do Velké maďarské nížiny mezi řekami Dunaj a Tisa (maďarsky ovšem psáno Tisza), a setkáme se s pustou, zabírající více než 1 000 hektarů. V ní bychom se neměli soustředit jen na města, označená v našem průvodci, ale i na zbytky lidové venkovské architektury, jež se dochovaly hlavně v blízkosti obce Bugac, nedaleko Kecskemétu. Pusta kdysi nebyla pustou, byla hustě zalesněná, stromy vykáceli až Turci (nezapomínejme, že ještě počátkem 17. stol. byla velká část Maďarska včetně Budapešti obsazena Osmanskou říší a jižní břeh Balatonu dlouho sloužil jako jakási přírodní hranice) a vznikla tu step, pro niž bylo typické pastevectví a až do 20. století velmi chudý způsob života. Když budeme projíždět touto částí země, snažme se proto alespoň z mála dochovaných zbytků představit si někdejší ráz pobývání zde, patřící ovšem už minulosti.

Ale než se dostaneme do těchto míst, bude možná prvým naším cílem Debrecen, pokud k němu naopak nezamíříme zdola od Kecskemétu. Je to druhé největší město země, v minulosti proslavené mj. jako „hlavní město maďarského protestantství“, o čemž svědčí Velký i Malý kalvínský kostel a na Kalvin tér Zemská škola, což je někdejší protestantská univerzita. Dnešní státní univerzita na Egytem tér nese jméno Lájose Kossutha – nikoliv náhodou. Město bylo totiž v letech 1848 až 1849 střediskem potlačené maďarské revoluce a bylo zde vyhlášeno i sesazení Habsburků z uherského trůnu. Střed Debrecenu si dodnes uchovává klasicistní ráz své přestavby, působící impozantně a důstojně. Zároveň je však toto město moderní, o čemž dnes svědčí Debrecen Plaza s řadou zábavních a nákupních příležitostí. Protože nebudeme spěchat, můžeme navštívit i sbírky místní historie v Déri muzeu, nebo se naopak podívat do Nagyerdei parku poblíž města, kde je zoo, botanická zahrada a hlavně skvělé termální lázně. V každém případě bychom se měli vypravit do obce Hortobágy, necelých 40 km od města, která je střediskem stejnojmenné pusty a národního parku - zde můžeme dodnes najít připomínky někdejšího způsobu života v tomto kraji, včetně chovu typického šedivého skotu. Příležitost k vykoupání v termálních lázních nám nabízí město Szolnok, k němuž se dostaneme odbočením na cestu do Kecskemétu (jestli ovšem nejedeme opačně, tj. z Keckemétu do Debrecenu, v tom případě se pořadí návštěv obrací).

Keckemét byl kdysi obchodním městem a vedle Szegedu jediným, které nebylo za osmanské okupace vyrabováno, a to díky tomu, že patřilo přímo pod sultánovu správu. Dnešní Kecskemét, kromě toho, že se zde vyrábí proslavená meruňkovice (také vidíme kolem města spoustu ovocných sadů), je pozoruhodný svými secesními stavbami s bohatou keramickou výzdobou a několika muzei, zejména Galerií na Rákoczi utce s květinovými náměty překypujícím paláci Cifra. Kossuth tér s promenádou je přesně tím místem, kde bychom si měli v klidu posedět u kávy (ten, kdo neřídí, si k ní může dát zdejší barackpalinku) a pozorovat cvrkot velmi milého místa. A ještě drobnost – v okolí města najdeme spousty příležitostí k levnému přespání v selských usedlostech.

Pustou budeme pak pokračovat k jihu do Szegedu, jenž se u nás asi nejvíc proslavil svým segedínským gulášem. Jinak však v Maďarsku guláš (gulyás, gujáš) nemá s naším gulášem, ať ho nazýváme uherský či maďarský, mnoho společného, je to spíš gulášová polévka. Naproti tomu se v Szegedu vyrábí „pravý uherák“, kterému se říká déliszalámi (zimní salám, protože vydrží celou zimu, pokud ho ovšem nesníme dříve) a zdejší rybáři u Tisy vynalezli szegedi halászlé, což je v podstatě  jídlo chudých, tak, že si při práci vařili v kotlíku u řeky odřezky ryb a výsledek pak řádně okořenili paprikou a jiným kořením.

Szeged je místem osídleným více než 4 000 let, který kdysi býval významnou obchodní křižovatkou, ale je to také město s jednou z nejstarších maďarských univerzit, s velkými kulturními a vzdělanostními tradicemi. Návštěvník zde ovšem těžko může hledat něco podobného, jako třeba v Sopronu – město bylo až do r. 1686 pod nadvládou Osmanské říše a navíc ho r. 1879 skoro celé zničily zátopy řeky Tisy, která jím protéká. Neznamená to však, že by nestálo za prohlídku. Za vidění stojí především velké náměstí Dóm tér, na jehož straně se rozkládá Národní památník se sochami nejslavnějších osobností maďarských dějin, umění a literatury, a votivního chrámu, vystavěného jako poděkování těmi, kteří zmíněnou potopu přežili. Milovník umění navštíví srbský pravoslavný kostel na Révai utce s 80ti působivými ikonami ze dřeva, dále kostel Panny Marie Sněžné, asi i Novou synagogu na Hajnoczy útce. Návštěvník zaměřený více prakticky si sotva nechá ujít výstavu týkající se výroby uheráku ve Felsö-Tiszapart utce.

V této jihovýchodní části Maďarska pochopitelně najdeme i řadu dalších měst, byť menších, jako např. Kiskunhalas, Békéscsaba, Szarvas. Jsou velikostí přibližně na úrovni našich „okresních“ a v průvodcích se o nich obvykle nepíše. V každém z nich však všímavý návštěvník postřehne nějaký přitažlivý dům, park či sochu. Výhoda cesty vlastním autem v průběhu prodlouženého víkendu spočívá právě v tom, že se můžeme tak trošku „motat“ i v běžném prostředí maďarského venkova (řečeno ve srovnání s Budapeští či Debrecenem), mimo obvyklá turistická místa zamořená obchůdky se suvenýry, kiosky s tyčemi uheráku a věnci sušených papriček. Můžeme se prostě jen docela jednoduše dívat kolem sebe a odhadovat z tváří, oblečení, postav zdejších lidí to, jak dnešní Maďaři žijí.

Skutečnost, že nerozumíme jejich jazyku, vytváří potom z našich očí a našeho bezprostředního dojmu takřka jediný nástroj komunikace s nimi. Ano, v Maďarsku jsme především mlčenliví pozorovatelé, a tuhle svou roli bychom neměli omezit jen na významná místa. Právě trochu stranou od nich nás patrně napadne, že zdejší obyvatelé nežijí o mnoho jinak než my. A proč by také měli...

Text: Jan Chaloupka

Foto: Wikimedia Commons, Lily15, Civertan, Jason, Pilgab, Váradi Zsolt, č.2, Rovibroni, András Kovács