Severní Makedonie II.: Skopje – hlavní město

Pomyslela jsem si, že jednou, až budou všechny stavební práce dokončeny, bude tady na to snad pěkná podívaná. Teď se to ale rozhodně říci nedalo.

Přijela jsem autobusem, za sto denárů, k hotelu ráno, po noci strávené na letišti, bez batohu, který mi nepřiletěl. Ihned jsem se vydala podle mapy, kterou jsem si pořídila v letištním stánku, směrem do centra. Procházela jsem konsternovaně po staveništi na březích Vardar, když mě oslovil muž – očividně stavbyvedoucí s otázkou, zda jdu na robotu. Odvětila jsem, že nikoli a on mi se smíchem ukázal cestu na náměstí Ploštad Makedonia.

Tam se mi otevřel jiný svět, jiné Skopje. Jak jsem přicházela k náměstí, uslyšela jsem ve vzduchu hrajícího Mozarta a po chvíli se mi otevřel prostor s obrovskou fontánou, jíž dominovala socha jezdce na koni, upevněná na sloupu bohatě zdobeného válečnými výjevy. Alexandr Veliký, jehož socha fakticky zosobňuje, je obklopen válečníky a směrem k nim chrlí vodu lvi. Chvilku za chvilkou se střídají rozmanité proudy vody, které vytváří příjemnou podívanou. Výjev mi připomněl Křižíkovu fontánu v Praze, jejíž „vystoupení“ jsem byla navštívit pouze jednou jedinkrát, když jsem byla ještě dítě.

Tato socha je trošku problematická. Ač se to nezdá, je stará pouhopouhý několik let. Byla vystavěna v roce 2011 a ihned poté byla podrobena ostré kritice ze strany Řecka, které jí nazvalo jasnou provokací. Spor o název Makedonie i o Alexandra Velikého se táhl celá léta (od rozpadu Jugoslávie).

Přešla jsem přes most na druhou stranu řeky a prošla malebnými uličkami starého města. Bylo ještě poměrně brzy a tak jen občas vykoukl z některého z obchůdků sympatický Makedonec a snažil se se mnou udělat obchod. Já jsem ale nic kupovat nechtěla a pokračovala jsem raději dál, směrem k pevnosti Kale a pak zpět, kolem sochy svatého Cyrila (neboli Kirila) a Metoděje, do novější části města. Prošla jsem ulicí plnou obchodů, pouličních antikvariátů a restaurací a dorazila k památnému domu Matky Terezy, který mě zaujal, protože mi architektonicky učaroval. Vyfotila jsem si jej, včetně detailů bílých holubic na modrém podkladu, kamenných stěn i sochy Matky Terezy a vyrazila dál.

Mým cílem se stal kopec, jenž se tyčí nad městem, a kterému dominuje velký železný kříž. Ten kopec se jmenuje Vodno a vypíná se do výšky 1066 m n.m. Nejprve se musí dojít nebo dojet do místa Stredno Vodno, odkud se dá buďto pokračovat pěšky, anebo velice moderní a luxusní lanovkou nahoru. Já jsem pro cestu na vrchol zvolila svoje nohy, ač nevhodně obuté (sportovní boty se nacházely v mojí krosně kdesi ve vzduchu). Ani přes puchýře, které se mi za cestu vytvořily, jsem toho nelitovala, dolů jsem se ale raději nechala svézt lanovkou a následným stopem. Výlet se mi líbil, vždyť to byl můj první severo makedonský kopec.

Po návratu mě už čekala jenom večeře a odjezd autobusem do Ochridu, kde jsem měla strávit následující týden. Skopje je pěkné a zajímavé město, plné soch, kostelů, mešit a dalších památek, které v době mojí návštěvy byly bohužel z velké části schované pod lešením. Za návštěvu by jistě stály třeba turecké lázně, kostel Svatého Dimitrije, mešita Mustafy Paši a další místa, na která láká papírový průvodce. Tak zase někdy příště…

GPS: 42°00'04.4"N 21°26'16.4"E

Text a foto: Kristýna Bartůňková