Severní Makedonie V.: Národní park Galicica - 1. část

Vrcholy pohoří Galicica od sebe oddělují výše položené jezero Prespanské od jezera Ochridského. V Národním parku Galicica žije a roste množství endemických druhů, například kriticky ohrožený balkánský rys, který je jako symbol vyražený na pěti denárové minci. Celá oblast má charakter krasu a je tvořena vápencem.

Poprvé jsem se vydala do kopců nad Ochridským jezerem náhodou. Měla jsem totiž toho odpoledne úplně jiné plány. Chtěla jsem zajet autobusem do města Ochridu, abych tam nakoupila výborné makedonské červené víno Vranec. Po cestě na autobusovou zastávku jsem si ale povšimla odbočky, u které byl ukazatel směrem ke kostelu, nacházejícímu se od tohoto místa ve vzdálenosti tří kilometrů. Přišlo mi to jako nemnoho, a tak jsem se rozhodla před odjezdem do města trošku projít a prohlédnout si jeden ze zdejších pravoslavných kostelů.

Šla jsem chvíli po asfaltce, když jsem si povšimla odbočky, které říkám „oslí stezka“. Tedy stezka, spojující přímější cestou dva úseky silnice. Chodec si pomocí takové cesty ušetří zdlouhavé serpentiny. Jakmile jsem se po ní vydala, zjistila jsem, že nespojuje úseky asfaltky, po které jsem šla, ale zahýbá více do strany. Nikterak mi to ale nevadilo, lesní cesta byla mnohem příjemnější než silnice. Šlapala jsem spokojeně poměrně prudkou stezkou nahoru, když jsem uviděla stádo koz. Jakmile jsem je začala fotit, vyřítil se na mě se štěkotem zpoza keře velký bílý pes – jejich hlídač. Mazala jsem hned pryč a ani se nezastavila s jejich pasákem, který se už začínal zvedat ze svého stanoviště, zřejmě aby mě pozdravil.

Šlapala jsem dál a zanedlouho jsem narazila na další stádo, tentokrát bez chlupatého hlídače, ale rovněž s pastevcem. Tento se ke mně hned vydal na kus řeči. Sice neumím makedonsky a on neuměl česky, ani žádným jiným jazykem, který aspoň trochu ovládám, stejně jsme si ale docela dobře popovídali. Makedonština je totiž, zrovna tak jako čeština, slovanský jazyk a má s ním mnoho podobných slov.  Pasák koz byl stařík. Říkal, že byl kdysi na robotě v Čechách, ale česky se tam mluvit nenaučil. Jeho dcera už mnoho let žije v Austrálii, odkud jezdí občas domů, do Severní Makedonie. „Jednou mi přivezla krásné hodinky,“ povídal a hned mi je začal strkat před obličej, aby se pochlubil. Dříve dělal prý jiné zaměstnání, ale teď je v penzi, a tak pase kozy. Dával si ruce za hlavu, aby posunkem ukázal, jaká je to pohodička. Povídal, že má kozy pojmenované a všechny že na svoje jméno slyší.

Zeptala jsem se, kde najdu kostel, a pasák mi ukázal okruhem, jak se k němu dostanu. Poté jsme se rozloučili. Opět mě čekalo stoupání, už ale jenom velmi krátké. Brzy se stromy rozestoupily a já uviděla vysílač, který je možno spatřit i zdola ze silnice, vedoucí podél jezera. Kousek ode mě byla sice vesnice s hledaným kostelem, já jsem si ho ale na dálku nevšimla, budovy jsem ignorovala, a šla jsem dál. Prošla jsem, už po asfaltce, okolo kovového kříže, který je rovněž vidět ze silnice, a pokračovala v cestě. Brzy jsem se ale rozhodla, že se mi ještě nechce sestupovat po silnici a začala jsem místo toho stoupat terénem výš. Les se brzy změnil na křoviny a louky, na kterých se válela spousta vápencových kamenů. Připadala jsem si chvílemi jako ve Slovenském krasu.

Narazila jsem cestou na turistickou trasu vedoucí na skalní výchoz, který se mi už zdálky zdál jako vhodný cíl dnešního neplánovaného výletu, a vydala se po ní. Cesta to byla nádherná. Všude kolem skály a kamení, bujně kvetoucí květena i překrásný výhled na Ochridské jezero. Bez problémů jsem dorazila k cíli, chvíli se pokochala a vydala se nazpět. Trochu jinou cestou, tak trochu intuitivně, jsem dorazila k asfaltové silnici a po ní sestoupila až k hotelu, a tak zakončila svůj vydařený, neplánovaný výlet.

GPS: 40°58'11.2"N 20°49'52.9"E

Text a foto: Kristýna Bartůňková