Nepál III: Odjezd na trek
Publikováno: 14.12.2011
V den odjezdu na trek okolo Manaslu jsme se s naším průvodcem Harim setkali na autobusovém nádraží. Harimu je 38 let a je národností Gurung. Ačkoli jsem četla, že tito lidé žijí převážně v okolí Annapurny, Hari říkal, že jeho rodná vesnice se nachází v oblasti Everestu. Proto má tuto oblast také ze všech nejraději a to i přesto, že sem v současné době jezdí obrovské množství turistů.
Hariho vzhled je mongoloidní a připomíná tedy spíše než Indy například Burjaty žijící na hranici mezi Ruskem a Mongolskem. Má ženu a dvě děti. Staršímu synovi je 18 a bude teď končit střední školu, dcera je o něco mladší a také chodí do školy. Sám Hari prý do školy nikdy nechodil a to co umí, se naučil sám. Za jeho dětských let totiž nebyla, na rozdíl ode dneška, v Nepálu povinná školní výuka.
V sezoně dělá Hari průvodce, v mezidobí živí sebe a svou rodinu (žena je v domácnosti) výrobou nábytku. Je vidět, že vyrůstal v přírodě, protože během cesty se často zastavoval, aby z přírodních materiálů vyrobil nějakou drobnost, jako třeba píšťalku z bambusu, nebo lezl po stromech jako opičák. Je to buddhista, ačkoli oba jeho rodiče jsou hinduisté. Při každém obcházení posvátných mani také přeříkává modlitbu Óm mani padmé húm. Když jsme se ho zeptali, co to znamená, odvětil, že neví. Já jsem si přečetla v knížce, že to znamená něco ve smyslu Vzdejte hold klenotu v lotosu.
Autobusová doprava v Nepálu je kapitola sama o sobě. Přijeli jsme na nádraží (jestli se tomu tak dá říct) velmi brzy, batohy hodili nahoru na autobus a zasedli dovnitř. Pak jsme jenom, ve stále se zvětšujícím vedru, čekali velmi dlouhou dobu (dala by se označit jako téměř nekonečně dlouhá) na to, až se již naplněný autobus ještě přeplní. Když jsme konečně vyrazili, trvalo opět nekonečnou dobu, než jsme se, už celý upocení, vymotali ze smradlavého Kathmandu. Museli jsme si držet kapesníky před obličeji, abychom nedýchali oblaka prachu, která se okny prodírala dovnitř autobusu. Lidé v uličce se na nás mačkali, protože se tam sotva vešli. Nevypadali však, že by je to nějak vzrušovalo a ještě se mezi sebou různě přehazovali. Po cestě mi pak nějaká holčička spala s hlavou na klíně. Ostatní děti (a nejen děti) začaly sborově zvracet. Ke všemu se udělalo opravdu příšerné vedro.
Kolem deváté hodiny autobus zastavil, aby se mohli jít cestující najíst dal bhatu. Jak nám totiž prozradil Nabo, dal bhat zde většina lidí jí každý den a to hned dvakrát (Hari říkal, že bez dal bhatu by umřel). První dávku kolem deváté nebo desáté hodiny a druhou někdy v sedm večer. Mezitím si berou jen něco malého. Dávky dal bhatu bývají víc než bohaté (hlavně na rýži). Poté, co jsme vyrazili, se začaly děti, které předtím zvracely, ládovat brambůrkami. A zvracely nanovo.
Náš autobus nebyl přímý, a proto jsme museli přestupovat v bývalém hlavním městě Nepálu, které nese název Gorkha. Je to to nejhnusnější město, které jsem kdy viděla. Alespoň to, co jsme z něj mohli zahlédnout. Jenom prach, šeď, smrad a špína. A v tomhle městě nám Hari oznámil, že budeme muset přenocovat, jelikož další autobus už nejede. Protože to nebylo v plánu a taky kvůli tomu, že se nám tady opravdu nelíbilo, jsme začali protestovat. Hari tedy odběhl a po drahné chvíli se vrátil s tím, že sehnal autobus. Očividně to šlo. Zaradovali jsme se, po chvíli nasedli do autobusu, který pak ještě nějakou dobu naháněl další cestující, a jeli do Agurhatu.
Cesta mezi Gorkhou a Agurhatem byla také kapitola sama pro sebe. Zvláště proto, že byl konec období dešťů, cesta byla ještě zcela rozmáčená a byly v ní vyježděné hluboké rigoly. Každou chvíli se autobus nakláněl nad svah, spouštějící se strmě dolů do údolí, pod takovým úhlem, že nám přišlo fyzikálně nemožné, aby se nepřevrátil. Nepřevrátil se, ale byl to opravdu silný adrenalinový zážitek. A to někteří cestující jeli na střeše. V tomto terénu se samozřejmě také autobus porouchal a nějakou dobu trvalo, než byl opraven. Naštěstí se to povedlo, ale doba mezitím byl zase zážitek pro Milana, který musel skoro celou dobu vzdorovat opilému chlápkovi, který mu vnucoval nějakou svojí pálenku.
Ke druhé poruše autobusu došlo nedaleko před Arughatem. Nejednalo se tentokrát o náš autobus, ale o nějaký před námi, který zatarasil cestu tak, že nemohlo žádné auto ani bus jet dál. Hari nám oznámil, že budeme muset cestu dojít pěšky a že to bude trvat tak hodinu a půl. Byla už tma. Vyrazili jsme, ale měli jsme štěstí, protože po pár krocích rozbahněnou cestou jsme narazili na autobus, který mohl pokračovat dál. Takto jsme konečně dojeli do Agurhatu, který je výchozím místem pro trek.
Text/foto: Kristýna Bartůňková
Přístě: Nepál IV: První den na treku
Vložit nový příspěvekSouvisejicí články
Publikováno: 30.11.2011
Jednoho březnového dne jsme se s kamarády potulovali po Krušných horách a během povídání o všem možném přišla řada i na naše oblíbené téma - cestování. Já jsem moc litovala toho, že letos nebudu moci kvůli různým povinnostem vyrazit na delší cestu.
Publikováno: 14.3.2012
Druhý den po výstupu na pětitisícové sedlo nám přišel asi nejnáročnější z celé cesty. Začalo to už snídaní, která se skoro nedala jíst. Jablečný koláč byl ještě docela dobrý, ale pudink, který měl být jeho součástí, a který nám přinesli vedle v misce, byl téměř nepoživatelný. Další chod, čokoládový pudink, chutnal jako horká čokoláda, protože vůbec nebyl zahuštěný.
Publikováno: 21.3.2012
Po odpočinkovém dni, stráveném v Kathmandu především nakupováním různých šál, korálků, oblečení a dalšího, jsme vyrazili na třídenní výlet do ne příliš vzdálených hor na sever. Den před odjezdem jsme měli snahu koupit si na autobusovém nádraží místenky, ale neuspěli jsme.
Publikováno: 28.3.2012
Poslední cesta v Nepálu nás zavedla do Bakthapuru, kde jsme se stavili po cestě z dvoudenního treku v NP Shivapuri zpět do Kathmandu. Je to město (něco jako předměstí Kathmandu), které je součástí světového dědictví UNESCO.
Publikováno: 16.4.2012
Pamatujete, jak jsem se vrátil z Gasherbrumu (2009), jak jsem říkal, že ASI už nikam na "osmu" nepojedu?! Pamatujete, jak jsem se vrátil z Manaslu (2011), jak jsem říkal, že URČITĚ na "osmu" už nepojedu?! ... 2012 Expedice Annapurna ...
Publikováno: 29.9.2018
Kdo by nechtěl na vlastní oči vidět nejvyšší horu světa Mount Everest? Nepálci jí říkají „Sagarmatha“ (Tvář nebes). Trek do základního tábora, odkud vyrážejí horolezecké výpravy na Everest, patří k nejpopulárnějším trekům v Himaláji, a to i mezi řadovými turisty.
Publikováno: 17.11.2018
Nádherná horská krajina s nejvyšší horou světa, ale také země, která nabízí návštěvníkům možnost přiblížit se k volně žijícím divokým zvířatům. To je národní park Chitwan v Nepálu. Byl založen v roce 1973 a patří tak mezi nejstarší chráněné oblasti v Nepálu. O jedenáct let později, roku 1984 byl Chitwan zařazen mezi přírodní památky UNESCO. Rozkládá se na ploše 932 čtverečních kilometrů a byl vůbec prvním národním parkem v zemi. Nabízí rozmanitou flóru a faunu. Najdete v ní subtropické nížiny, ale také hlubokou džungli.
Publikováno: 24.11.2018
Toužíte se podívat do základního tábora Everestu? Vidět na vlastní oči volně žijící tygry? Či navštívit posvátné místo, kde se údajně roku 563 př. n. l narodil Buddha? Díky své bohaté a rozmanité kultuře, přírodnímu bohatství a desítkám trekových tras v horách bude v Nepálu spokojený každý cestovatel.
Publikováno: 21.12.2021
Většina cestovatelů přijede do Nepálu, aby zažila Himálaj. Někteří stráví několik dní v Káthmandú, jiní spojí návštěvu hor s cestou do jezerního města Pokhary, milovníci přírody míří do národního parku Chitwan. Ale počkejte! Co ostatní města a místa k návštěvě? Je tolik věcí, co se dá v Nepálu dělat. Dnes budeme mluvit o Bandipuru, jednom z krásně zachovaných osad newarské kultury.
Publikováno: 8.12.2018
Když se řekne Chitwan v Nepálu, většině lidí se vybaví nosorožci, tygři, sloni, džungle a oblíbená destinace pro jízdu po safari, ale kromě své známé džungle nabízí národní park ještě mnoho dalších aktivit.
Publikováno: 29.2.2012
Vrchol naší cesty okolo Manaslu jsme měli za sebou. Teď nás čekala už jenom cesta dolů a ta byla mnohem horší než předcházející stoupání. Museli jsme totiž sejít po nekonečně dlouhém a prudkém svahu dolů. Cesta byla pokrytá kameny a štěrkem, takže bylo nutné dívat se celou dobu pod nohy, aby nám na špatném terénu neujely. Brzy nás to přestalo bavit a ještě k tomu nám začala docházet voda.
Publikováno: 22.2.2012
Po dvou a půl dnech strávených ve vesnici Samdo jsme ji museli, i když docela neradi, opustit a vydat se do Dharamsaly, což je poslední zastávka před sedlem. Já jsem kvůli svému nastydnutí šla docela pomalu a Zuzka s Milanem se přizpůsobili, ale myslím, že jim to nevadilo. Nechali jsme totiž davy turistů, aby nás předešly a měli jsme klid.
Publikováno: 15.2.2012
Vrchol našeho treku se blížil a my se ocitli v nadmořské výšce skoro čtyř výškových kilometrů. Vesnice Samdo se proto stala naším stanovištěm na další dva dny, které jsme chtěli strávit aklimatizací.
Publikováno: 21.12.2011
Vstupním místem na trek okolo osmitisícovky Manaslu je vesnice, která se jmenuje Agurhat. Dorazili jsme sem po namáhavé cestě autobusem už za tmy a nějakou dobu jsme museli shánět ubytování. První místo, kde jsme se ptali, bylo již plné, ale brzy jsme sehnali volný pokoj v jiném hotýlku (lodžii) a mohli se ubytovat.
Publikováno: 28.12.2011
Po horké a téměř probdělé noci ve stanech ve vesnici Liding jsme byli celí rozlámaní, ale nic naplat - museli jsme jít dál. Pochod předchozí den byl poměrně snadný, teď se ale terén změnil a stal se docela náročným, protože se neustále střídalo prudké stoupání s prudkým klesáním, s celkovou převahou stoupání. Většinou po schodech.
Publikováno: 4.1.2012
Nastal čtvrtý den treku okolo osmitisícovky Manaslu. Tato nádherná hora byla ale ještě stále daleko. Jen nerada jsem opouštěla vesničku Dobhan, ve které se mi tolik líbilo. Omezeni časem jsme ale nemohli zůstat a museli jsme pokračovat dál.
Publikováno: 11.1.2012
Ráno po první noci, strávené v Národním parku Manaslu, jsme se rozloučili s krajany a vyrazili na cestu. Na pěšině před námi utíkala velká spousta malých i velkých ještěrek. V jedné vesnici, kterou jsme míjeli, jsme viděli poslední banánovník. Výše už nerostly.
Publikováno: 18.1.2012
Šestého dne na treku jsme vstávali v šest hodin ráno a po spořádání tibetských placek jsme v sedm vyrazili. Brzy jsme dorazili do Dengu, vesnice, jež měla být původně naším nocležištěm, a dali si tam v rozestavěné lodžii čaj.
Publikováno: 25.1.2012
Po noci strávené v lodžii ve vesnici Ghap nás čekala dlouhá cesta a proto jsme si přivstali. Po cestě byla opět spousta posvátných mani. Občas jsme narazili na chudé nepálské děti a Zuzka některým z nich rozdávala propisky. Potkali jsme poprvé karavanu jaků a dzopke, vezoucí svůj náklad z Tibetu. Dzopke je křížencem krávy a jaka.
Publikováno: 1.2.2012
Výlet do buddhistického kláštera ve Lho, kde jsme se zúčastnili slavnostní modlitby prováděné pomocí hudby, se skutečně podařil. Když jsme sešli v dobré náladě dolů, snědli jsme objednanou snídani a protože jsme se zdrželi v klášteře déle, než bylo původně v plánu, dali jsme si rovnou i oběd. Potom jsme, asi tak v půl jedné, vyrazili směr vesnice Samagoan (3530 m n.m.).
Publikováno: 8.2.2012
Vesnice Samagoan leží v nadmořské výšce tři a půl tisíce metrů a stala se místem, ze kterého jsme se rozhodli vypravit na první aklimatizační výlet.
Publikováno: 15.12.2018
Božské horské výhledy, kamenné vesničky jako ze středověku, legendární túra kolem Annapuren, na kterou se každoročně vydá více než padesát tisíc návštěvníku. Tento trek přitahuje každý rok čím dál víc pozornosti a turistů.
Publikováno: 7.12.2011
Cesta z Prahy až do Kathmandu byla celkem zdlouhavá a únavná. Za prvé jsme měli dva dlouhé přestupy, a za druhé jsme se v Dillí museli podrobovat neuvěřitelným bezpečnostním procedurám. Patřily mezi ně nekonečné kontroly, prohmatávání těla, zda u sebe nemáte něco nebezpečného atd. Milan si šel z čekárny odskočit na stranu a aktivní hlídači ho už nepustili zpět, protože si s sebou nevzal letenku.