Nepál IX: Návštěva kláštera pod Manaslu
Tato zvířata byla vyšlechtěna kvůli větší odolnosti vůči teplotním rozdílům. Krávy totiž snesou pouze teplejší podmínky a vysoko v horách je na ně moc velká zima. Naopak jaci jsou schopni přežít pouze ve vysokých nadmořských výškách, kde je chladno. Dole v údolí by umřeli horkem.
Do cílové vesnice Lho, která se nachází v nadmořské výšce 3180 m, jsme dorazili kolem páté hodiny odpolední. Lho je výjimečná vesnice tím, že je z ní neskutečně nádherný výhled na „rohatou horu“ Manaslu. A ten výhled je o to nádhernější, když člověku přeje počasí tak, jako přálo nám. Dalšího dne, brzy ráno, nebylo ani mráčku a když jsme stoupali k buddhistickému klášteru, který stojí na kopci nad Lho, mohli jsme se dosyta pohledem na tuto spektakulární horu pokochat.
Pro výlet do kláštera jsme se rozhodli, protože jsme k dalšímu bodu naší cesty nemuseli jít tak daleko. Měli jsme tedy čas na to, abychom dopoledne strávili ve Lho a okolí. Cesta do kláštera se ukázala být opravdu výborným rozhodnutím. Na kopec jsme došli "cik-cak cestou", lemovanou modlitebními praporky. Potkali jsme na ní skupinku mladých lámů, kteří se vesele usmívali. Když jsme došli nahoru, vyfotografovali jsme si nejprve chrám. Pak se Hari zeptal jednoho z lámů, zda můžeme vstoupit dovnitř. Bylo nám to dovoleno. Vevnitř probíhal nějaký obřad. Jak jsme za chvíli zjistili, byl dnes zrovna buddhistický svátek a ve zdejším chrámu proto probíhala celodenní modlitba.
Když jsme vstoupili dovnitř, pohltila nás čarovná atmosféra vyvolaná tóny zpěvu a hry hudebních nástrojů. Byla to totiž modlitba uskutečňovaná pomocí hudby – zpěvu lámů a hry na bubny, trubky a další nástroje. Lámové, kteří byli až na jednoho hlavního lámu dětmi, seděli v řadách a měli před sebou svitky se svatými texty, podle nichž sborově zpívali. Jeden z větších chlapců občas prošel s nějakou nádobou, ze které se linul voňavý kouř, nebo s barevnými látkami, kterými různě vlnil. Bylo to opravdu nádherné. Hari se po příchodu do chrámu uklonil – sepjaté ruce vyzdvihl nad hlavu, poté je posunul před hruď a nakonec před břicho, načež si lehl na zem obličejem k podlaze a dotkl se hlavou a rukama země. Celou proceduru zopakoval asi třikrát. Já jsem zprvu nevěděla, jestli bych ho neměla napodobit a připadala jsem si trošku nepatřičně, protože se všichni mladí lámové na nás zvědavě dívali. Raději jsem ale Hariho proceduru neopakovala a místo toho jsem si jenom prohlížela chrám, který byl jednoduše nádherný. Výzdoba byla velmi pestrá a barevná, všude byla vyobrazení Buddhy, malby na stěnách i sochy.
Po chvíli postávání a obdivování té nádhery mi pohled sklouzl ke kraji za zpívající lámy, kde seděla nějaká orientálně vyhlížející žena. Pokynula mi, ať si jdu sednout vedle ní, takže jsem šla a ostatní se brzy přidali. Něco se mi snažila říct anglicky, ale nebylo jí moc rozumět. Jediné, co jsem rozuměla, bylo, že dnešní svátek se slaví touto modlitbou v hudbě a že máme vypustit svá přání do prostoru. Tak jsem to udělala. Pohodlně jsem se usadila v tureckém sedu a vstřebávala skvělou atmosféru modlitby.
Nevím, jak dlouho mohl celý obřad trvat, ale vím, že bych tam vydržela sedět celý den. Byla ale přestávka, během které nás ta žena, která se, jak jsme se později dozvěděli, jmenovala Hannah, představila hlavnímu lámovi, majícímu na starosti zdejší klášter. Potom jsme se na její popud šli všichni vyfotit před chrám - když myslím všichni, tak tím myslím i všechny malé lámy, kteří se účastnili modlitby. Nepřipadalo mi ale, že by vypadali nějak nadšeně. Když focení skončilo, říkala Hannah, že musíme ty fotky a video (protože Milanovi bylo dovoleno během obřadu natáčet) dát po návratu domů na facebook. O facebooku se pak zmínila ještě mnohokrát a nám to přišlo legrační, protože ani jeden z nás facebookovému šílenství nepropadl.
Hannah nás pozvala na čaj, čehož se zúčastnil i hlavní láma. Dostali jsme sladký čaj s mlékem, který mi moc chutnal, a bavili se s lámou. Hannah nám překládala. Zajímaly ho různé věci – odkud jsme, odkud teď jdeme a kam, jaké je podnebí v České republice a podobně. Říkal, že tady je ještě docela teplo, ale nahoře v horách bude opravdová zima. Na mě tady byla teplota tak akorát. Bylo to milé povídání. Za chvíli se omluvil, že musí jít pokračovat v modlitbách.
Hannah ale ještě zůstala a bavila se s námi dál. Říkala, že je ze Singapuru a že zajišťuje oblečení pro malé lámy v tomto klášteře. Má prý na starosti dohromady pět buddhistických klášterů – dva v Sikkimu, dva v Bhútánu a tento v Nepálu. Zeptala jsem se, co tady malí lámové jedí a Milan mě za tuhle otázku velmi pochválil, protože Hannah řekla, že jedí tsampu a aby nám lépe přiblížila co to je, nabídla nám, že ji pro nás připraví. To také udělala. Tsampa je v podstatě syrové těsto, připravené z mouky, cukru, másla a čaje s mlékem. Chutná to dobře a je to hodně syté. Lámové to jedí ráno i večer, každý den. K obědu pak mají rýži nebo něco podobného. Hannah nám každému ukoulela tři kuličky tsampy na místě a připravila dohromady bochánek na cestu.
Další, co jsme se od Hannah dozvěděli, bylo, že lámové vstávají každý den v půl páté ráno a že se učí čtyři jazyky – tibetsky, nepálsky, anglicky a čínsky. Po čaji nás vzala do dílny místního umělce, který vyrábí malé stavbičky z různobarevného másla. Když jsme se loučili, kladla nám Hannah na srdce, ať mezi svými známými roznášíme povědomí o tomto klášteře a až sem pojedeme příště, ať přivezeme sladkosti pro malé lámy.
Text/foto: Kristýna Bartůňková
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek