Nepál VI: Příjemné setkání

Permit do národního parku byl totiž vystaven na přesný datum a my jsme museli dojít na jeho začátek včas. Chůze nebyla moc příjemná, protože bylo opět téměř nesnesitelné vedro. Přímo na nás pařilo sluníčko. Těšili jsme se, až vystoupáme do chladnější oblasti.

Na oběd jsme se stavili ve vesnici Yaru a dali jsme si dal bhat (rýže se zeleninou). Náš průvodce Hari pomáhal s vařením, které je jeho koníčkem, a dobře se v něm vyzná. Kuchyně byla otevřená a my jsme tak mohli proceduru přípravy jídla sledovat. U ohně se sušilo skopové a vedle za dřevěnou stěnou se ládoval senem nádherný kozlík. Kromě něj tu byla spousta dalších domácích zvířat. Hlavně slepice a kachny i s káčátky. A další kozlík, kterého zrovna vedli na porážku.

Ohniště bylo, jako všude jinde, uvnitř chalupy. Tady alespoň jedna stěna kuchyně chyběla, takže kouř mohl pohodlně vycházet ven. Jinde ale měli ohniště přímo uvnitř místnosti, kde byly jenom dveře a okna, a kouř se tam akumuloval. Komíny tady ještě nikde vidět nebyly. V některých vesnicích jsme měli pocit, jako bychom se ocitli v Evropě v období středověku.

Vedle ohniště s kovovým držákem na hrnce byla rohož, na které se jídlo připravovalo k vaření a smažení. Hari nám nabídl k ochutnání skopové maso. Se Zuzkou jsme odmítly, protože je všeobecně doporučené na treku maso nejíst. Nemají tady žádný způsob chlazení a mohlo by tedy být zkažené. Milan si i přesto malý kousek dal. Chutnalo mu a nic mu po něm nebylo. Milan má ale kachní žaludek a není proto pro posuzování bezpečnosti jídla reprezentativní. Potom nám Hari ještě nabídl kousek sýra. Ten jsem tentokrát ochutnala i já, protože sýry zbožňuji. Byl výborný. Bohužel tento malý kousek byl výjimkou a nikde jinde na treku jsme se už se sýrem nesetkali, nepočítám-li trošku, kterou nám vysoko v horách rozpekli Nepálci na tibetském chlebu.

Z Yaru do Jagatu trvala cesta necelé dvě hodiny a střídaly se v ní úseky do kopce a z kopce s rovinkou. Minuli jsme ceduli, která nám oznamovala, že vstupujeme do Manaslu Conservation Area. V Jagatu jsme se ubytovali v zatím nejluxusnější lodžii naší cesty a šli se zaregistrovat do kanceláře. Zde jsme se z letáků na nástěnce dozvěděli, že trek okolo Manaslu v současné době navštěvuje asi 2000 turistů za rok. V minulé sezoně jich tady prošlo asi 1000. Na nástěnce byl také leták informující o aktivitách zdejšího Sdružení matek. Na plakátě byly obrázky zvířat, které tady žijí. Z obrázku na nás shlížel sněžný leopard, medvěd hnědý, kamzík a spousta druhů ptáků.

Protože jsme ten den měli ještě spoustu času, rozhodli jsme se, že se půjdeme projít po vesnici nebo za ni. Řekli jsme to Harimu a přesto, že jsme měli původně v úmyslu jít sami, on to pojal jako úkol zorganizovat pro nás vhodnou variantu odpoledního výletu. Začal se aktivně vyptávat místních a ti nás i s Harim za chvíli vedli někam na dvorek. Ukázali nám, že máme přelézt plot a vydat se cestou nahoru, na nějakou prý moc pěknou vyhlídku, odkud se dá za dobrého počasí vidět i Manaslu. Stoupání bylo sice poměrně prudké, ale bez našich těžkých batohů jsme si připadali, jako bychom uměli létat. Už po cestě jsme bohužel zjistili, že valné výhledy nebudou, protože všechny okolní hory jsou v mraku. Příliš nám to ale nevadilo, i bez nich byl výlet příjemným zpestřením.

Když jsme se vrátili dolů, čekalo nás velmi příjemné setkání s českou pěticí, která se skládala z oproti nám starších lidí (většinou tak kolem šedesáti), kteří ale podle všeho byli asi zkušení horalé (i z Himálají). Moc příjemně jsme si s nimi popovídali. Někteří z nich se vydali na cestu i přes svoje zdravotní problémy. Například paní, která šla tento trek navzdory své artróze. Tu jsme opravdu obdivovali. Říkala, že když tu byli poprvé (to jim bylo asi padesát), tak si taky nesli všechny věci sami. Teď už si ale vzali nosiče. Dostali jsme i několik dobrých rad, týkajících se smlouvání a prevence horské nemoci (hodně pít a hodně čůrat). Celkově to bylo opravdu velmi milé setkání, které, ač krátké, dokáže člověku přidat spoustu energie a motivace.

Text/foto: Kristýna Bartůňková