Nepál VII: První sedmitisícovka na dohled

Bylo to znamení, že se začíná ochlazovat podnebí. Dali jsme si chvilku oddych. Pohostinní vesničané nám přinesli plastové židle, abychom si mohli udělat pohodlí, a Hari s nimi potom zmizel uvnitř jednoho z baráčků. S místními lidmi si velmi rozuměl. Jak jsme později vyčetli z knížek zakoupených v Kathmandu, žijí v tomto kraji příslušníci jeho národa. Zatímco se tedy Hari družil, my jsme mezi tím pozorovali vesnický život. Vypadalo to, že tento den probíhá hromadné praní, protože potok i vodovodní kohoutek byly obsypány dětmi, které praly hromady prádla. Občas se u toho i pohašteřily, třeba když malá holčička obsadila místo staršího chlapce. Mezi pracanty nebyl opravdu ani jeden dospělý. Všimli jsme si také, že v tomto kraji často starší děti zaujímají roli rodičů, kdy se starají a na zádech nosí svoje malé sourozence.

Když se Hari vypovídal s místními, pokračovali jsme dál. Před mostem vedoucím přes Budhi Gandaki byla legrační policejní stanice. Vypadala spíš jako větší kadibudka. Byl to check point, ve kterém jsme se museli zaregistrovat. Dále do vesnice Philim, kde jsme si dávali oběd, vedl docela prudký kopec, ve kterém jsem se pěkně zadýchala. Philim má nadmořskou výšku 1590 m n.m. Oběd byl dobrý, ale na můj vkus strašlivě pálivý. Byly to těstoviny, zde nazývané macaroni. Nejsou to ale makarony jak je známe my (tedy tlustší duté špagety), ale v podstatě jakékoli těstoviny kromě špaget, které se i tady nazývají špagety. Byly smažené, se zeleninou. Myslela jsem, že mi shoří pusa a ani pro zažívání to nebyl vhodný pokrm.

Když jsme po objednání čekali na oběd, dorazili naši čeští přátelé, které jsme potkali minulý den v Jagatu. Měli v plánu v této vesnici přenocovat a zbylé odpoledne vyplnit výšlapem k zdejšímu buddhistickému chrámu. Docela jsem jim to záviděla.

My jsme měli podle původního plánu také dnes končit v Philimu, ale na radu našeho průvodce jsme itinerář přehodnotili a vyrazili dál, směr Deng, který se nachází ve výšce asi 1800 m n. m. Protože jsme si ale dali s obědem a trávením načas a ani po cestě jsme nepatřili k rychlíkům, až do Dengu jsme dojít už nestihli a skončili jsme ve vesnici jménem Pewa. Terén byl zase jako na houpačce – nahoru a dolů. Samozřejmě s převahou stoupání. Po cestě jsme viděli první sedmitisícovku – Shringi Himal (himal znamená hora), která dosahuje do 7165 m n. m. Krajina, kterou jsme procházeli, byla zase trošku jiná a doopravdy nádherná. Připadali jsme si, jako bychom se najednou ocitli někde v horách v Kanadě. Po nějaké době se prostředí zase změnilo a my šli regulérní džunglí, ačkoli jsme šli po cestě a nemuseli jsme se prodírat houštím. Byla to zajímavá cesta, ale dost dlouhá. Batohy na zádech nám oproti ránu citelně ztěžkly.

V Pewě je postavená zbrusu nová lodžie. Ještě voní čerstvě opracovaným dřevem. Nikdo, kromě naší skupiny, v ní nebyl. Když jsme čekali na večeři, šla Zuzka cvičit s gumou na záda do pokoje a přišla s tím, že pokoje jsou plné švábů. Radost jsme z toho neměli, ale co se dalo dělat. Jen jsme doufali, že nám nezalezou do spacáků a batohů a neponeseme si je s sebou. Večeři nám opět uvařil Hari. Skoro žádné suroviny tady neměli, polévka a opečené brambory nám ale bohatě stačily.

Pewa se stala jedním ze dvou potenciálních míst, které jsme podezřívali, že v nich na mě a na Zuzku naskákaly blechy. Milan byl imunní a nezaregistroval na sobě ani jediný štípanec. Zuzku pokousaly asi na šesti místech a já jsem byla štípanci přímo obsypaná a drbala jsem se po celý zbytek cesty. Měly jsme se Zuzkou obavy, abychom nezavlekly tyhle potvory až do Čech, ale naštěstí ke konci pobytu v Nepálu zmizely.

Text/foto: Kristýna Bartůňková