Nepál VIII: Mani

Nutno podotknout, že jsme v této oblasti míjeli celou řadu nově se stavějících hotelů. Předpokládám, že se oblast Manaslu za několik let promění v silně turistickou zónu s desítkami tisíc návštěvníků ročně, tak, jako je to v okolí Annapuren. Proto jsme byli opravdu rádi, že si nádheru tohoto treku můžeme ještě užívat v soukromí.

Po cestě rostlo liči, ale nebylo bohužel ještě zralé, takže se nedalo jíst. Potkali jsme buddhistickou budovu, ve které byl na stojato velký kovový válec (později jsme potkali ještě jiný, dřevěný). Vešli jsme dovnitř. Všude po stěnách byla různá vyobrazení Buddhy. Mladý Buddha, starý Buddha, smějící se Buddha, zlobící se Buddha. Zvláště poslední jmenovaná postava mi na Buddhu moc nepřipadala. Spíš mi ta postavička připadala jako nějaký čert. Strašně škaredě se šklebila. Hari ale tvrdil, že i to je Buddha, před osvícením. Také nám řekl, že se této budově a hlavně válci uvnitř říká mani a že máme tím válcem zatočit. Když to uděláme, budeme prý mít štěstí. Točit se má jednou, třikrát, pětkrát atd. Počet otáček musí být lichý. Udělali jsme jak řekl a pak jsme šli dál. Po cestě jsme také potkávali časté zídky, na kterých byly poskládány destičky se svatými texty. Musí se obcházet tak, aby byly vždy po pravé straně, stejně jako veškeré buddhistické budovy, a říká se jim také mani. Hari si vždy, když jsme mani obcházeli, pobrukoval modlitbu Om mani padme húm.

Kvůli rapidnímu zdražení vody o asi 150% oproti Kathmandu jsme začali dezinfikovat vodu z řeky. Měli jsme s sebou na dezinfekci zbytek kapek z předchozích cest, které byly pro udržení dobré chuti vody asi nejlepší. Když došly, používali jsme dvousložkový prášek, který působil sice poměrně rychle, ale zanechával docela silnou pachuť. Nakonec jsme měli ještě tabletky, které byly jednosložkové a které nezanechávaliy žádnou speciální pachuť, dezinfekce jednoho litru ale trvala 2 hodiny a proto jsme je používali pouze tehdy, kdy vody byl dostatek.

Noc jsme trávili v Ghapu v lodžii buddhistické rodiny. Když jsme tam přišli, ozývala se z budovy nějaká hudba, hlavně bubny. Hari nám řekl, že to bude trvat ještě asi hodinu a že se jedná o nějakou buddhistickou modlitbu, která má přinést štěstí do domu. Sešli se zde kvůli tomuto požehnání lámové z okolních klášterů. Hari se zajímal, jestli nám to prý nevadí, jestli nás modlitba neruší natolik, že bychom odtud chtěli proto odejít. Opravdu nám to nevadilo, ba právě naopak. Dokonce jsme mohli nahlédnout do místnosti, kde byla celá procedura prováděna. Sedělo tam několik mužů, kteří se nahlas, za zvuku bubnů, modlili. Používali u toho kukuřici. K čemu, to nevím, ale bylo jí tam hodně. Když bylo po všem, dostali všichni účastníci velký nášup dal bhatu. Po nich jsme se mohli najíst i my. Psala jsem deník, zatímco Zuzka zase cvičila s gumou na záda. Najednou koukám, že necvičí sama. Za druhý konec gumy tahal nějaký láma. Když ho to přestalo bavit, převzal opratě Hari. Očividně Zuzčina guma všechny zaujala.

Text/foto: Kristýna Bartůňková