Nepál XII: Samdo, další aklimatizace

Bydleli jsme v příjemné lodžii Yak hotel. Když jsme se ráno vzbudili, vylezli z teplých spacáků a vyšli ven před lodžii, uviděli jsme nádherné výhledy na zasněžená horstva okolo nás. Tyto pohledy byly den předtím zahalené v oblacích.

Jako aklimatizační výlet jsme si pro další den zvolili výstup k tibetským hranicím. Musím říct, že tento den patřil k nejlepším na naší cestě. Potkávali jsme mnoho pasoucích se jaků a dzopke, viděli jsme nějakého zdejšího bažanta (nebo nějakého ptáka jemu podobného) a kamzíky, které Hari nazýval mountain sheep. On vůbec všemu dával jméno horské - horská kytka, horská myš, horská ovce, horský pták atd. Měli jsme úžasné výhledy na Manaslu, Manaslu North a další kopce, tyčící se okolo nás. Vyšli jsme něco přes kilák na výšku, ale až k hranicím jsme bohužel nedošli. Neměli jsme už dost času a překonaná výška se u mě a Milana začala ozývat bolením hlavy, což sice není žádná tragédie, ale nebylo proč to hrotit. Otočili jsme to tedy před sedlem, v nadmořské výšce 4904 m n.m. (podle Milanovi GPS). Byl to náš výškový rekord, který měl být o něco překonán už za pár dní.

Jakmile jsme se vrátili do hotelu, dopadly na Milana následky překonané výšky, které začal pociťovat v menší míře už nahoře. Začala ho trýznit žaludeční nevolnost a jeho tvář vypadala dost zoufale. K večeři si objednal čínskou nudlovou polévku, které jsou tu běžně k dostání (nosiči je chroupou po cestě i za sucha a pak odhazují obaly do přírody) a šel si lehnout. Když Hari přinesl jídlo, zjistil, že je Milanovi zle a došel pro něj. Říkal, že polévka je dobrý lék na výškovou nemoc a že mu zaručeně pomůže. Milana přesvědčil a ten přišel do jídelny polévku sníst. Bylo to opravdu zázračné, protože do půl hodiny mu bylo zase dobře a byl schopný i mastit karty.

Druhý den v Samdu jsme strávili odpočinkem. Já jsem chytla rýmu a začalo mě trošku bolet v krku, takže jsem byla ráda. Šli jsme samozřejmě ven, ale ušli jsme jenom kousek cesty a na dlouhou dobu zakotvili na jednom pěkném místě za vesnicí. Já a Milan jsme si každý vybrali jeden kámen, na kterém jsme se vyvalili a vstřebávali himálajské sluníčko (řádně natření opalovacím krémem s faktorem 50+) a Zuzka se procházela okolo.

Když jsme se vyslunili, zvedli jsme se a popošli dál údolím, kterým vede jiná, delší cesta k hranicím Nepálu s Tibetem. Ani tudy jsme však nedošli daleko. Sešli jsme na dno údolí, kde byly mokřiny a opět zde trávili delší čas. Kvetly tam hořce, plesnivec a rostly keříky s trny, které měly většinou červenou a dále pak žlutou nebo zelenou barvu, ale o kterých jsme nevěděli, jak se jmenují. Zřejmě mountain bush. Bylo nádherné počasí. Zvedli jsme se po hodině a půl a šli zpět. Po cestě jsme zase viděli sviště, tentokrát v menší vzdálenosti, a tak jsme je docela dlouhou dobu pozorovali. Utekli před námi do děr, ale zase vylezli. Když jsme pak na ně číhali přímo u děr, už se neukázali.  Mraky se začaly tento den tvořit později než den předtím. Vypozorovali jsme, že je to běžný trend této roční doby, protože zpočátku se mraky začaly kumulovat už někdy v devět hodin a teď se objevily až okolo třetí odpoledne. Vzhledem k tomu, že byl konec monzunu, bylo to logické. 

Když jsme se vrátili do vesnice, zjistili jsme, že tu podstatně přibylo turistů. Vlastně turisty bylo vidět skoro všude. Vyrostla tady dvě stanová městečka – městečko červených a městečko žlutých stanů. I lodžie už byly plné. V naší jídelně byly obsazeny všechny stoly, kromě jednoho, který jsme tedy obsadili my. Všimli jsme si, že většina turistů je podstatně starších než jsme my. Jedna paní přišla v tílku a za chvíli jí Zuzka viděla, jak leží venku v plavkách a opaluje se. Mohlo jí být něco kolem padesáti. Mluvila španělsky. Lidí bylo opravdu hodně a my jsme si říkali, jak jsme udělali dobře, že jsme vyrazili týden před začátkem turistické sezony a mohli si tak užívat až dosud na cestě soukromí. Turisté nás dohonili díky tomu, že jsme si trek naplánovali celkem na dvacet dní místo běžných dvou týdnů.

Po obědě jsme si udělali ještě krátkou procházku po vesnici. V úzké uličce se proti nám vyřítili dva splašení jaci. Museli jsme uskočit, aby nás nenabrali na rohy. Došli jsme k místnímu buddhistickému chrámu. Byl zavřený, ale jak jsme okolo něj postávali, přišel k nám jeden vesničan a ze strany nám otevřel dveře místnosti, ve které bylo otáčecí mani, jaké jsme potkali po cestě už dvakrát. Samozřejmě jsme si zatočili, abychom měli štěstí. Potom chlápek zase dveře zavřel a začal nás zvát k sobě. Řekl, že je obchodník a prodává různé věci. Já jsem byla docela zvědavá a tak jsme šli. Bydlel nedaleko. Vytáhl z pytlů nějaké čepice a rukavice, které jsme si ale koupit nechtěli. Potom začal vyndavat korálky a to už nás zajímalo víc. Říkal, že jsou všechny z jačích kostí. Těžko říct, jestli to byla pravda, mohly být také z kostí dzopke, ale to je vcelku jedno. Mě, Milanovi i Zuzce se zalíbily stejné korálky. Obchodník je měl třikrát, takže jsme si je chtěli všichni koupit, ale nevěděli jsme, jestli máme smlouvat už tady. Dostali jsme po cestě od skupinky Čechů radu, že Tibeťané nesmlouvají a tohle byla oblast, kde se vyskytovalo tibetské obyvatelstvo. Nakonec se Zuzce podařilo usmlouvat cenu z 1500 na 950 rupií.

Spát jsme ten den šli docela brzy. Další den byla naším cílem Dharamsala, poslední stanoviště před výstupem do pětitisícového sedla.

Text/foto: Kristýna Bartůňková