Nepál XV: Dlouhé klesání

Mělo to na nás s Milanem takový efekt, že jsme zpomalili balení. Štvalo nás to, protože jsme po překročení sedla už měli pocit, jako kdybychom už jenom šli na autobus. Přitom nás čekalo ještě několik dní chůze hezkou krajinou a nebylo třeba si to kazit. Dokonce jsme chvíli přemýšleli o tom, že necháme Hariho jít rychleji a my si pobyt ještě prodloužíme. Napadlo nás, že až přejdeme z Manaslu Conservation Area do Annapurna Conservation Area, nebudeme mít už důvod spěchat kvůli permitům a mohli bychom tam chvíli zůstat. Pak nám ale došlo, jak to asi bude na Annapurna treku vypadat, že to nebudou klidné, turistů prosté vesničky jako na začátku naší cesty. A tak jsme se rozhodli, že pojedeme podle plánu s Harim do Kathmandu a pár dní, které nám v Nepálu zbydou, budeme trávit částečně ve městě a částečně někde v horách v okolí Kathmandu.

Kanaďanky, se kterými jsme se předešlý den seznámili, vyrazily chvíli před námi. Po nich jsme na cestu vykročili my a za námi zase začaly proudit davy turistů. Mně ráno nebylo moc dobře, ale po cestě se to hodně zlepšilo a šlo se mi nádherně. Nejdříve jsme přešli řeku, která měla barvu mléka a prudce se valila dolů z hor. Milanovi na mostě do řeky upadla bambusová hůl, kterou měl celou cestu jako náhradu jedné z trekových hůlek. Hned na začátku treku totiž zjistil, že zapomněl na to, že se mu jedna hůlka porouchala při cestě po Ukrajině a nešla opravit. Hari mu pak našel tuto bambusovou hůl, která se zdála být ideální a o kterou teď bohužel přišel. Už to ale tolik nevadilo, na klesání měl ještě svojí druhou trekovou hůlku.

Poté, co jsme přešli řeku, jsme museli vystoupat jeden kopec a pak vedla cesta dlouze, ale nikterak prudce, z kopce. Po nějaké době jsme sestoupali do nádherného jedlového lesa. Na protějším kopci byl les vyhořelý a Hari říkal, že se to stává v zimě, kdy každá jiskra může způsobit požár. Les byl opravdu nádherný, připadala jsem si zase jako někde v Kanadě a moc se mi to líbilo. Hodně rychle se ale měnil a brzy byly jedle vystřídány borovicí. Ke konci došlo zase ke změně a procházeli jsme lesem, ve kterém rostly stromy nápadně připomínající ty, kolem kterých jsme chodili v Peru a na kterých rostly nádherné bromélie. Tady bromélie nebyly. Viděli jsme ale hodně rododendronových stromů, které bohužel v této roční době nekvetou. Potkávali jsme už zase spoustu rostlinek marihuany.

Hari nám nabízel zastavení na oběd v jedné vesnici, kde už všude posedávala spousta turistů. Neměli jsme ještě hlad a ani jsme nechtěli zůstávat v takových davech a tak jsme šli dál, až do vesnice Surki, kde se stavěly nové lodžie. Jinak tam nebylo nic. Dali jsme si dobré jídlo (těstoviny se zeleninou, nazývané čaomin), nechali davy přejít a šli dál. Pochodovali jsme asi do pěti hodin, kdy jsme dorazili do vesnice Tilche, místa našeho dnešního noclehu. Ubytovali jsme se v právě opravované lodžii, která byla ale opravdu luxusní. Dokonce nám tam ohřáli do kýble teplou vodu, takže jsme se mohli konečně umýt.

Text/foto: Kristýna Bartůňková