Nepál XVII: Krátký trek severně od Kathmandu

Autobusové nádraží v Kathmandu je kapitola sama pro sebe. Všude je hluk, špína, smrad a chaos. Válí se tu obrovské hromady odpadků. Možnost koupit lístky na autobus na další den není. Aspoň jsme na ni nepřišli. Až po zdlouhavém vyptávání jsme se dozvěděli, že autobus do Sundarijal, kam jsme potřebovali, jezdí každý den a prakticky pořád.

Další den jsme se tedy vydali na nádraží brzy ráno. Poté, co jsme málem nastoupili do špatného autobusu jedoucího kamsi do neznámého místa, jehož jméno začínalo taky na S, jsme se konečně naskládali do správného autobusu a odjeli. V autobusu s námi jel asi nějaký školní výlet. Děti to už byly větší, typovala bych střední školu. Byly veselé, pořád se něčemu smály a pojídaly praženou kukuřici, kterou nám také nabídly.

Po desáté hodině jsme dorazili na místo a po chvíli vyrazili na cestu. Bylo strašné vedro a cesta vedla dlouze nahoru po nekonečných schodech. Když jsme vylezli schody, šlo se už trošku líp. Následovalo totiž stoupání beze schodů a rovina. Na vstupu do Národního parku Shivapuri jsme u checkpointu platili vstupné 250 rupek na osobu. Pro místní byl vstup 10 rupií. Vrchol kopce, na který jsme se kodrcali, byl asi ve 2400 výškových metrech a pak už následovalo jen klesání po uklouzané jílovité cestě asi 300 metrů do vesnice Chisopani, neboli Studená voda. 

V Chisopani byla řada hotelů, které měly mnohem luxusnější vzezření než ty na treku kolem Manaslu. Odchytilo nás hned osazenstvo prvního z nich. Byl sice ještě rozestavěný, ale náš pokoj vypadal dobře a měl dokonce sociální zařízení. Bylo možné vyjít si na terasu, ze které jsme mohli, ačkoli ne zcela zřetelně, vidět vrcholky Langtangu.

Při čekání na večeři – dal bhat, jsme se začali bavit s jedním Japoncem. Neuměl moc anglicky a bylo mu to trapné, což se projevovalo tak, že se pořád hlasitě a legračně smál. Říkal, že je v Nepálu na čtyři dny, takže stíhá jen tento trek. Prý má dohromady za rok jeden týden dovolené. Když jsme mu řekli, že my máme dovolenou týdnů pět, tak se zděsil a ukazoval srandovními posunky, že kdyby si chtěl vzít pět týdnů dovolené, byla by to pro něj sebevražda. Ohromně jsme se u toho nasmáli. Pak nám vyjmenovával řadu zemí, které už navštívil. Když jsme se zeptali, kde se mu líbilo nejvíc, tak řekl, že v Praze. Jakmile si ale všiml, že ho poslouchá i jeho nepálský průvodce, tak honem dodal, že v Praze a v Nepálu. Při večeři jsme si objednali třikrát „big pot“ čaje. Netušili jsme, že nám každému přinesou obrovskou termosku, která by nám bývala stačila jedna pro všechny. 

Ráno jsme vyšli zase na terasu, abychom se pokochali. Vrcholky vidět byly, ale zahaleny do oparu. Po dlouhé snídani jsme se vydali na cestu do Nagarkotu. Šli jsme celý den až do setmění. Na ceduli v Chisopani je psané, že Nagarkot je vzdálený 18 km, někde jsme četli, že je to 25 km. Osobně bych se přikláněla spíše k té druhé variantě.

Po cestě jsme potkali nepálského kluka na kole. Říkal, že je první ze skupiny 31 lidí a že jedou první na oběd a potom také do Nagarkotu, kde na ně budou čekat další, pěší turisté. Celkem jich mělo být přes 200. My jsme obědvali v Juhle. Pán, který nás obsluhoval, si myslel, že jsme Arabové. Možná to bylo tím, že já se Zuzkou jsme nesly stejně velké batohy jako na dvacetidenní trek, kdežto Milan se spokojil s malým batůžkem.

Kus cesty vedl pralesem a závěrečná cesta vedla moc hezkým údolím s úhlednými terasovitými políčky. Vždycky, když jsme procházeli lesem, měla jsem pocit, jako by mi měly prasknout ušní bubínky. Tak silný byl řev lesního hmyzu.

Když jsme dorazili do Nagarkotu, zjistili jsme, že luxusní hotely (některé měly u vchodu dva lvy, jako to bývá u nějakých zámků a paláců), jsou už hodně plné. Ubytovacích prostor tam bylo ale hodně, a tak jsme nakonec našli volné místo v chatovém táboře, kde jsme dostali chatičku na noc za 1650 rupek pro všechny. Den předtím jsme sice spali všichni za 300 rupek, ale nějak jsme to neřešili. Byli jsme rádi, že jsme vůbec něco sehnali. Měli jsme naplánováno, že další den půjdeme ještě ráno na vyhlídku na vzdálené hory, ale když jsme se probudili, zjistili jsme, že všude okolo nás leží mlha a není vidět vůbec nic. Proto jsme se sebrali, došli na autobusovou zastávku a odjeli do Bakthapuru.

Text/foto: Kristýna Bartůňková