Nizozemsko: Haag – příjezd
Saské Švýcarsko však tentokrát nebylo mým cílem. Mé auto upalovalo po kvalitní německé dálnici směr severozápad. Uvědomil jsem si, že Němci jsou vskutku automobilový národ. Koneckonců, když se podíváte na mapu, Německo je dálnicemi doslova protkané.
Pro mnoho cestovatelů je to samozřejmě dobře, protože díky německým dálnicím se poměrně snadno a rychle dostanete snad do kteréhokoliv koutu Německa. Navíc se často finančně vyplatí ve dvou, třech nebo čtyřech lidech použít auto než kupovat letenky či lístky na vlak.
Za Saskem jsem projížděl Saskem-Anhaltskem a Dolním Saskem. Nedaleko hranice s Nizozemskem se krajina postupně měnila z mírně kopcovité na rovinnou, což byla jasná předzvěst pověstné nizozemské nížiny. Zastavil jsem na chvíli na pumpě. Jednak abych trochu protáhl nohy, něco malého pojedl a hlavně doplnil nádrž.
Den se však pomalu chýlil ke konci. Sytě oranžově zbarvené slunce se pomalu blížilo k obzoru a krajina zalitá v jeho světle získávala nádech jako na nějaké impresionistické malbě. Těšilo mě, že provoz byl velmi malý, takže jsem mohl věnovat více pozornosti okolní krajině.
Učesaná pole střídaly lesíky, až se přede mnou objevila tabulka označující začátek Nizozemska. Pozoroval jsem různé haly postavené podél dálnice, které mi evokovaly krajinu za Prahou. Ovšem byl jsem příjemně překvapen, že Nizozemci se pokoušeli neudělat z nich pouze krychle nebo obdélníky postrádající jakoukoliv fantazii, ale naopak každá budova působila zajímavě, měla svůj vlastní osobitý charakter.
Malým překvapením také byl fakt, že dálnice byla po celou dobu osvětlena. Přirozeně se díky tomu o hodně lépe řídilo.
Haag se už blížil a s ním i moje představy o tom, jak na mě město zapůsobí. Byl jsem vděčný za to, že mám s sebou navigaci a můžu se tak vyhnout zdlouhavému hledání ulice, v níž se nacházelo moje ubytování. Totiž najít levné místo na přespání, kde by bylo zároveň parkování, nebyl úplně snadný úkol. Nakonec se to díky sofistikovaným internetovým vyhledávačům podařilo.
Můj hotel se nacházel v menší čtvrti Loosduinen, která kdysi bývala samostatnou vesnicí, dokud ji na začátku 20. let 20. století nepozřel rozpínající se Haag. Uvítal mě starší pán, který si říkal Franz a ukázal mi pokoj, kde jsem konečně po dlouhé cestě mohl ulehnout a připravit se na průzkum města následujícího dne.
Text/foto: Maxim Kucer
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek