Norsko: Severské metropole VII – horský hřeben Bessegen

Na parkoviště v Gjendesheimu přijíždíme okolo 10. hodiny. Klasická trasa vede z Gjendesheimu do Memurubu a odtud se můžete vrátit lodí. Je středně náročná a potřebujete 6–7 hodin. Odměnou je vám pak výhled na dvě jezera současně – větší Gjende a menší (ovšem výše položené) Bessvatnet. Nejde jen o výhled na dvě jezera, ale úžasná je odlišná barva každého z nich. Gjende má jemně nazelenalou barvu, zatímco Bessvatnet je temně modrý. Zelenou barvu jezera má na svědomí hlína, která je do jezera zanášena spolu s vodou tajícího ledovce. Celá trasa je 13 km dlouhá a celkové převýšení dosahuje 759 metrů.

Ještě je třeba podotknout, že naše skupina nepředpokládá přechod celé trasy, nemáme totiž tolik času. Do Memurubu sice nedojdeme, ale i tak je před námi krásný trek.

Konečně stoupáme vzhůru. Kvalita povrchu je proměnlivá, chvíli kamenné schodiště, chvíli drobné kamínky, štěrk, občas něco blátivého, v horních částech pak dvě sněhová pole a dva exponované úseky. Ten první je vlastně náročnější než druhý. Je třeba překonat část s hladkými balvany, které kloužou i za sucha, není se téměř kde chytit. Celá cesta je dobře značená, provází nás červená písmena T, která jasně vymezují trasu.

Krok za krokem šplháme vzhůru, před námi je jeden vrchol, za ním druhý, třetí... a tak pořád dokola. Už si myslíte, že máte vyhráno, že jste nahoře a pořád to není pravda. Máme ale obrovské štěstí, je nádherný slunečný den, takže výhledy do okolí jsou skvostné, jeden neví, kam koukat dřív. Nejstrmější část je na počátku celé túry, později už se střídají „rovinky“ s mírnějším stoupáním.

Téměř pod vrcholem nás čeká milé překvapení. V místě, kde fouká silnější vítr a v okolí se nacházejí sněhová pole, se pasou sobi. Jsou krotcí, můžeme přijít téměř k nim a pořídit zajímavé snímky. Sobi mají na krku vysílačky a honáci je po sezoně díky nim stahují zpět do údolí.

Na vrcholu se posadím a chvíli relaxuji, čas je ale neúprosný a vracíme se zpět. Každý, kdo se pohybuje v horách, ví, že sestup je vlastně horší než výstup. Asi v polovině kopce už necítím nic jiného než silnou bolest palců u nohou. Po třech hodinách jsem konečně dole! Stálo to za to! 

Náš pobyt v kempu Faksfall pomalu končí. Chatky jsou tu malé, ale útulné, sprcha a toalety jsou v samostatném prostoru. Celkem vtipné je, že umyvadla mají dva kohoutky, z jednoho teče voda ledová, z druhého horká – je celkem složité si vodu namíchat do optimální teploty. Kemp je vhodný i pro rodiče s dětmi, jsou zde houpačky a další lákadla pro malé návštěvníky.

Příští naší zastávkou bude Lillehammer, dějiště zimní olympiády v roce 1994.

GPS: 61°30'02.3"N 8°42'51.0"E

Text a foto: Magdaléna Radostová