Nový Zéland VII: NP Abela Tasmana I.
Protože už nám pomalu docházely novozélandské dolary, využili jsme možnosti výměny peněz v jedné z místních bank, kterých je zde na hlavní třídě Trafalgar St. dostatek.
Cestování v místních autobusech je skutečně velice příjemný a obohacující zážitek. Oproti naší České republice jsou zde řidiči až neskutečně milí, přičemž mi mnohdy přišlo, že se role řidiče přesouvá do role průvodcovské. O každé zajímavosti, kterou jsme minuli, nám pan řidič ochotně a sám od sebe podal náležité informace, někdy dokonce i zažertoval. Na trase z Nelsonu do NP Abela Tasmana se nám dokonce stalo, že jeden z našich spolucestujících zapomněl sluneční brýle v jedné z místních půjčoven mořských kajaků. Pan řidič samozřejmě velice ochotně zastavil a čekal asi 5 minut, dokud se brýle nenašly. Jen tak jsem uvažoval, co by asi v této situaci udělal typický český řidič.
Ještě před samotným trekem jsme měli v plánu vyzkoušet mořský kajak na vlastní kůži. Večer jsme tedy zašli do jedné z místních půjčoven a rezervovali si vypůjčení lodi na další den. Volná vyjížďka pro dva na jeden den stála něco málo přes 60 NZD. Pak jsme se odebrali do tábořiště nedaleko začátku treku, kde jsme měli strávit první noc. Rozložili jsme stan a protože tábořiště bylo asi 100 metrů od moře, neodolali jsme pokušení a šli se vykoupat. Moře bylo ale velice studené, takže na „veliké“ koupání to rozhodně nebylo. Na druhou stranu voda byla průzračně čistá a pobřeží bylo lemováno podivuhodnými erozními tvary včetně krásné skalní brány.
Ráno jsme se probudili do deštivého dne. Chvíli jsme čekali, zda se počasí neumoudří, ale bohužel se tak nestalo. Chtě nechtě jsme tak museli vyrazit směrem k půjčovně, kde jsme měli již zaplacenou volnou jízdu na kajaku. Naštěstí jsme nemuseli balit stan, takže veškeré věci jsme si nechali uvnitř a k půjčovně vyrazili jen na lehko. Déšť sice chvílemi ustával, ale nikdy ne déle než na několik desítek minut.
Přišli jsme akorát, když slečna instruktorka začala vysvětlovat zásady a techniku volné jízdy na kajaku. Dala nám rovněž tipy, kde je možné vidět tuleně, tučňáky, ptactvo a další faunu. Po asi hodinové instruktáži jsme se odebrali k pláži, odkud jsme se mohli pustit podél pobřeží dle své libosti. Do lodi se vešli dva lidi i s osobními věcmi, které byly dobře utěsněné v nepromokavém batohu.
Podle doporučení jsme tedy pádlovali směrem k blízkým ostrovům, kde bylo možné vidět nějaká zvířata. K naší smůle nás však chytla poměrně silná bouřka, takže jsme se drželi nedaleko pobřeží pro případ, kdyby se zvedl silný vítr. Bouřka naštěstí netrvala dlouho, proto jsme se odvážili vyrazit blíže k ostrovům. A skutečně. Kromě tuleňů jsme viděli spoustu nejrůznějších ptáků, avšak tučňáky jsme neviděli. I když jsme měli horní polovinu těla promočenou skrz naskrz a třepali se zimou, tato unikátní podívaná stála za to.
Po obeplutí obou ostrovů jsme se rozhodli, že na chvíli přece jen zastavíme na jedné z pláží podél pobřeží a schováme se ve skalním výklenku. Déšť nepolevoval, a proto jsme se dohodli, že náš výlet budeme muset zkrátit. Promočení a promrzlí jsme dorazili na začátek, odkud jsme ráno vyplouvali. O loď se už postaral personál, který byl velice ochotný. Dokonce nám dali drobné mince na horkou sprchu a pak jsme byli pozváni na horký čaj. To nám samozřejmě přišlo vhod a nenechali jsme se dlouho přemlouvat. Navečer jsme se pak odebrali zpět k našemu tábořišti, uvařili si večeři a brzy zalehli do teplých spacáků doufaje, že zítřek přinese lepší počasí než to dnešní.
Text/foto: Vojtěch Bližňák
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek