Nový Zéland VIII.: NP Abela Tasmana II.
Je to velice populární 51 km dlouhá turistická cesta vedoucí podél pobřeží se zlatým pískem a křišťálově průzračnou vodou. Protože se jedná o oblast národního parku, není zde dovolené volné táboření. Nocování je povoleno pouze v tábořištích, které je nutné rezervovat předem. Většinou je zde pouze místo na postavení stanu, chaty se nacházejí jen v několika málo tábořištích.
První den treku nás čekalo přibližně 6 hodin chůze, a vzhledem k tomu, že bylo opravdu krásné počasí, často jsme se zastavovali na „koupačku“ a lenošení na pláži. Výhodou je, že je zde minimum lidí, většinou jsme byli na panensky čistých pláží sami a poslouchali jen zvuky moře a přírody. Tady byl opravdový ráj na Zemi.
Součástí Pobřežní trasy je přechod několika zaplavovaných oblastí. Některé oblasti je možné při přílivu obejít po vedlejší cestě, nicméně dvě z nich je možné přejít pouze během odlivu, protože cesta vede skrz. Dnes jsme se však nemuseli nijak omezovat. Do tábořiště jsme dorazili pozdě odpoledne a kromě nás zde byl rovněž jeden Němec a Francouz. Při společné večeři jsme se dali do řeči a nakonec jsme si zahráli i pár společenských her.
Ráno bylo opět slunečné počasí a úplně lákalo k ranní koupeli v průzračně čistém moři. Já jsem šel do vody jako první, potom Němec, Francouz a nakonec musela i Dita, aby nezůstala oproti nám pozadu. Dnes nás čekal přechod zaplavované oblasti na pláži Onetahuti, kterou jsme mohli zdolat pouze v odpoledních hodinách. Proto jsme ráno nijak nespěchali a vyrazili až kolem 11. hodiny. Cesta vedla chvílemi hustou buší, chvílemi po pláži. Pokud se nám některá z nich líbila, zastavili jsme se a vykoupali se. Nejvíce času jsme pochopitelně strávili na té, která ležela již v zaplavované oblasti, kde jsme lenošili až do té doby, kdy jsme začali pozorovat příliv.
Naše další tábořiště leželo u druhé zaplavované oblasti v Awaroa Bay, kterou je možné přejít pouze při odlivu. Toto tábořiště bylo doposud jediné, kde se nacházela i chata s rangerem. Ten nás ihned přišel zkontrolovat, zda máme potvrzení o zaplacení. Zároveň nám dal informace týkající se přechodu. Původně jsme měli v plánu přejít při odpoledním odlivu, ale podle času, který nám ranger sdělil, bychom jíž nestihli aquataxi, jež jsme měli rezervovaný z místa konce treku. Takže nám doporučil ranní přechod, nejpozději v 6 hodin. Tábořiště bylo opět úplně prázdné kromě stejného klučiny z Německa, který s námi sdílel společné místo i minulou noc. Myslím, že i on byl rád, že je zde někdo „známý“, a tak jsme opět strávili společný večer.
Ráno jsme museli vstát v 5 hodin ráno, abychom stihli ještě sbalit stan a nejpozději v 6 hodin vyrazit. Již při samotném přechodu jsme viděli, jak voda postupuje velice rychle dopředu a uzavírá za námi cestu. Některé pasáže bylo dokonce nutné přebrodit. Na druhé straně jsme se teprve nasnídali a pak vyrazili dál po treku. Na první nejbližší pláži jsme zastavili a skoro celé dopoledne jsme leželi a koupali se, protože na konec treku to bylo maximálně hodinu chůze. Voda tady byla už docela teplá, takže se dalo vydržet plavat i déle než 10 minut.
Před polednem jsme vyrazili na poslední úsek našeho treku směrem do Totaranui. Tady nás měl vyzvednout aquataxi a odvést na začátek treku do Marahau. Protože jsme dorazili do Totaranui dříve, zkusili jsme se zeptat řidiče aquataxíku, zda by nás nevzal dřívějším spojem, abychom nemuseli zbytečně čekat. V lodi bylo naštěstí ještě místo, takže jsme se mohli nalodit. Pan řidič byl opět velice milý a samotnou cestou nám ještě připravil neskutečný zážitek. Záměrně jsme objeli místa, kde lenošili tuleni a dokonce i tučňáci. Vždy nám k nim řekl něco zajímavého a počkal, až si vše nafotíme. Celá plavba trvala asi hodinu a půl a i přesto, že stála něco přes 40 NZD, jsme rozhodně nelitovali a řádně si ji užili.
Text/foto: Vojtěch Bližňák
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek