Peru: Cotahuasi – prý nejhlubší kaňon světa

Nakonec jsme se rozhodli pro Cotahuasi. U kaňonu Colca nás odradil jak vstupní poplatek, tak i spousta turistů, protože je dostupnější. Kaňon Cotahuasi se nakonec ukázal jako správná volba.

Do vesnice Cotahuasi je možné se dostat z Arequipy a cesta trvá přibližně 10 hodin. Jezdí se nočním autobusem. Očekávali jsme cestu delší, nakonec jsme dorazili ve dvě ráno. Naštěstí je v Cotahuasi pár hotelů, a tak nebyl problém se nad ránem ubytovat. A navíc i dost levně. Další den jsme si šli zjistit informace, které treky je možné absolvovat. Sehnali jsme mapu a poradil nám i majitel hotelu. Je potřeba lépe plánovat, protože autobusy jezdí jen jednou denně.

Další den vyrážíme brzy ráno autobusem do Pampamarcy. U řidiče si raději ověřujeme, v kolik hodin se z Pampamarcy bude vracet. Máme v plánu si udělat výlet k Bosque de Piedras Huito. Dojít sem není až tak náročné, jde se sice do prudkého kopce, ale vzdálenost je pouze do 4 kilometrů a převýšení do 700 metrů. Kromě krásných výhledů nám učaroval „kamenný les“. Poprvé v životě jsme viděli něco takového. Navíc jsme tam byli úplně sami, nad hlavami nám dokonce párkrát zakroužili kondoři. Cesta dolů byla rychlá, a protože jsme měli ještě čas, vydali jsme se kousek za vesnici, kde bylo vyhlídkové místo na kaňon s vodopády a další krásné výhledy na hory a barevná pole místních obyvatel.  

Naším dalším cílem byl dvou- nebo třídenní trek přes vesnice Charcana a Quechualla. Do vesnice Charcana jsme dojeli navečer. Cesta autobusem je pro otrlejší povahy a spíše se nedívejte z okna. Jede se totiž po úzkých prašných cestách, kdy pod sebou člověk vidí jen sráz. Výhodou těchto malých vesnic je, že je tady vždy nějaký hostel pro turisty, kde se dá přespat, takže s sebou nemusíte tahat žádné zbytečné věci. Možná jen vlastní spacák, protože čisté povlečení nečekejte a také je tady v noci hodně chladno. Ráno vyrážíme brzo, máme před sebou náročnou trasu. Jdeme ještě za šera, ale cesta je vychozená od lidí, kteří tudy každý den ženou brzo ráno dobytek na pastvu a večer zase zpět. Říkáme si, jak ten život tady musí být drsný a náročný, navíc pro nás Evropany, zhýčkané různými vymoženostmi.

První část cesty je spíše jen po vrstevnici, nejkrásnější vyhlídky na hory jsou pak při sestupování do kaňonu do vesnice Quechalla. Krásné duhové hory, až člověk ani nevěří, že je to opravdu možné. Víme, že by měl jet odpoledne autobus zpátky do vesnice Cotahuasi, od místní paní však zjišťujeme, že autobusová zastávka je vzdálená dalších 9 km. Po 23 kilometrech se nám nechce hnát dalších devět, a tak se rozhodneme zůstat v Quechalle. Tady si odpočineme, majitelka nám uvaří oběd, večeři, další den nachystá i brzy snídani a my poté vyrážíme dál, abychom stihli autobus. Cestou také míjíme Bosques de Cactus de Judiopampa, prostě takový „kaktusový les“.

Cestou z Quechally se ještě zastavujeme u 150 metrů vysokého vodopádu Catarata de Sipia. I tady v okolí je krásně barevná krajina. Teď už víme, že žádné další barevné hory v Peru navštěvovat nemusíme. Kaňon Cotahuasi splnil naše představy o barevných horách nad všechna očekávání.

GPS: (kaňon) 15°12'16.4"S 72°53'55.6"W

Text a foto: Tomáš Novák