Peru - můj splněný sen III.
Aklimatizace - den druhý
Tento den nás čekal druhý aklimatizační výlet, tentokrát do Černé Kordillery - Cordillery Negry. Nechali jsme se vyvézt za 110 solů (za všechny) větším taxíkem na vyhlídku Callan Punta do nadmořské výšky 4225 m, odkud jsme nastoupali po svých do 4450 m n. m. Vojta ještě o kousek výš, kam to jen šlo, ale nám ostatním se už nechtělo, protože nastala druhá hodina a začalo pršet. Kdo měl, nasadil pláštěnku, kdo neměl (já jí měla stále v batohu na cestě), nasadil kapucu a zahájili jsme sestup zeleným údolím. Cesty tam byly, ale rozprostírala se na nich mohutná rozměklá vrstva bahna, která se nám lepila na boty, což ztěžovalo chůzi. Obahnění dosáhlo vrcholu, když jsme se dostali na chvíli mimo cestu a vyloženě se brodili polem. Nejhůř na tom byl Pepa, který vyšel jenom v sandálech a teď si sestup náležitě užíval. V jednu chvíli dokonce boty sundal z nohou a pokračoval bosky.
Konečně se cesta trochu zlepšila a my se dostali k vodě, takže jsme se mohli všichni, včetně nejpotřebnějšího Pepy, umýt a pak spokojeně dojít do vesnice Urpay. Kolem nás se pod bdělým dohledem Indiánek pásly krávy a kozy. Věk Indiánek v Peru je zřejmě díky ne příliš slušivým krojům a tvrdému životu neidentifikovatelný. Markéta se s jednou Indiánkou dala cestou dolů do řeči a zjistila, že jí je 27 let, i když bychom ji všichni odhadovali na daleko víc. Další postava, kterou jsme potkali byl chlápek, naprosto fascinovaný trekovými hůlkami. Prohlásil, že v životě držel maximálně tak jednu dřevěnou hůl a musel si je osahat.
Z Urpaye jsme se dostali do Huarázu colectivem za 0,9 solů za jednoho. Já zase po večeři v místní restauraci vyrazila pro batoh, který měl přijet v osm. Nepřijel. Obsluha zavazadlového oddělení na nádraží mi řekla, ať se vrátím později, že další bus má přijet asi v devět. Vrátila jsem se rozladěná na hostel s tím, že na nádraží budu muset znovu. Zatím mě vždycky doprovázel Vojta, ale teď už byl unavený, tak jsem ho nechala spát a vytáhla Milana. Přeci jenom se mi nechtělo jet v zemi, o jejíž vysoké kriminalitě jsem už ledacos slyšela, samotné taxíkem. Na nádraží jsme čekali, až přijede autobus a potkali při tom Čecha – Honzu z Tábora. Pracoval tady asi týden jako "naháněč" nějakého hostelu. Říkal, že je sám na cestě kolem světa. Když jsme se s ním rozloučili, shledala jsem se konečně, celá šťastná, se svým batohem. Spokojenost byla na všech stranách, zítra jsme mohli vyrazit na trek Santa Cruz.
Text/foto: Kristýna Bartůňková
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek