Peru - můj splněný sen VII.
Do Limy jsme dorazili brzy ráno. Na nádraží společnosti Cial, u které jsme měli z Huarázu zakoupené jízdenky do Cusca, jsme nechali batohy a taxíkem vyrazili na pobřeží Pacifiku, do čtvrti Miraflores.
Ocitli jsme se v naprosto odlišném světě, než jaký jsme znali z Huarázu. Luxusní budovy, obchodní centrum s očividně velmi drahými butiky a restaurace, ve kterých místní milionáři projednávali při snídani svoje obchody. Když jsme se podívali na jídelní lístky, viděli jsme, že restaurace slouží opravdu jen pro vybranou společnost. Díky včerejšímu setkání s ubohými žebrajícími dětmi nám tento kontrast vyvstal o to výrazněji.
Vyhledali jsme oblázkovou pláž, kde jsme se vyvalili a relaxovali. Vykoupali jsme se poprvé v životě v Tichém oceánu. Vlny byly tak vysoké, že kluci z toho byli vedle a ve vodě strávili téměř celou dobu. Když nadešel čas, přesunuli jsme se zpět na nádraží a v luxusním, téměř prázdném autobuse, vyrazili do Cusca. Ještě před nastoupením jsme museli kontrole u dveří otisknout do knihy naše prsty a v autobuse se nechat natočit na videokameru. Opatrnosti hold nezbývá.
Cesta až do večera vedla pustou a suchou pouštní krajinou. Naopak ráno, když jsme se probudili, zjistili jsme, že se krajina naprosto změnila. Projížděli jsme teď mezi atraktivními zelenými kopci a okolo čokoládově hnědé řeky Apúrimac.
Do Cusca jsme dorazili chvíli po poledni. Hned na nádraží nás zase „přepadla“ paní z nějakého hostelu a nabídla nám ubytování za 20 solů. Cena se nám zdála v Cuscu, které je už vyloženě turistickým městem, docela dobrá. Jeli jsme se tedy taxíkem podívat a seznali, že hostel je opravdu v pořádku. K dispozici jsme dostali dvoulůžkové pokoje se sociálním zařízením. Paní domácí nám uvařila kokový čaj, který chutná jako čaj z kopřiv. Dali jsme se do pucu a vyrazili do víru velkoměsta. Na mě osobně zapůsobilo Cusco oproti Huarázu úplně odlišným dojmem. Je vidět, že je blízko Machu Picchu a že tudy ročně projde velké množství turistů. Po ulicích chodí indiánky a nabízí svoje zboží, například svetry, dekorativní ozdoby, přívěsky a další. Častí jsou také pouliční prodavači obrázků.
Pro nás bylo v tuto chvíli prioritou zjistit nějaké informace k našemu dalšímu treku, někde nazývanému Salcantay trek (podle hory), jinde Mollepata trek (podle městečka, kde začíná). Dozvěděli jsme se přibližně, co jsme potřebovali – ceny, dopravu atd. Milan si v místním obchodě půjčil trekové hůlky za 8 solů na den a odevzdal 200 solů vratné zálohy. Na večeři jsme si vybrali místní vývařovnu. Domorodkyně připravovala jídlo přímo v místnosti, kde se jí. Pepa s Milanem si dali chicharón (opečené vepřové žebírko s kukuřicí a bramborami), Vojta, Zuzka a Markéta opečeného pstruha (trucha frita) a já kuřecí řízek v těstíčku (milanesa de pollo). Bylo to jídlo skutečně lahodné a porce velká. Jenom škoda, že si Zuzka svého pstruha moc neužila. Vysypala si ho totiž do klína, když podávala talíř Pepovi na ochutnání. Po večeři bylo třeba se sbalit, protože ráno nás čekalo brzké vsávání.
Text/foto: Kristýna Bartůňková
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek