Peru - můj splněný sen VIII.
Skoro tříhodinovou cestu jsem prospala. Jestli jsem si v Peru na něco zvykla, tak to bylo nerušené spaní v autobusech. V Mollepatě jsme se nasnídali a znovu pročetli průvodce. Píší tady, že si první den treku můžeme ušetřit přejezdem v nějakém vozidle, když se nám ho podaří sehnat. Pepa se tedy dal ihned do hledání a netrvalo dlouho, než jsme dosedli na palubu korby, převážející domorodce. Mezi nimi i jednu Indiánku s malinkou, tak roční holčičkou. Do Indiánky bych bývala řekla, že je to babička, ale podle zkušeností s místními jsem věděla, že to bude spíše máma. Cesta nás stála 5 solů na osobu.
V Cruzpatě (název místa končící na „pata“ je tady docela běžný) jsme se nechali vyhodit z korby, i když bychom mohli jet ještě dál. Přeci jenom jsme se nechtěli vozit celý den, měli jsme chuť taky trochu hýbnout kostrou. Vyrazili jsme. Cesta se vinula docela monotónně. Vedla po neasfaltované silnici serpentinami nahoru. Občas se dala využít zkratka tzv. „oslí stezkou“. Zanedlouho se nám do zorných polí vloudila bílá hora. Mysleli jsme si, že už je to onen Salcantay, ale při svačinové přestávce jsme z průvodce zjistili, že tomu tak není a že tato hora se jmenuje Humantay.
Po druhé hodině začalo zase trochu pršet. V pláštěnkách jsme ale pokračovali dál a došli jsme do Soraypampy, ležící v nadmořské výšce 3975 m. Tady podle průvodce končí druhý den treku. Nám se ale přímo na tomto místě kempovat moc nechtělo, takže jsme pokračovali a tábor rozbili až o nevelký kousek dál. Byl sice trošku problém najít vhodný plácek pro stany, ale na druhou stranu tady byly úchvatné výhledy na naprosto okouzlující Salcanay.
Uvařili jsme, najedli se a večer se pustili do zábavné hry v kostky. Byla už tma, když kdosi z nás uviděl v dálce pohybující se světýlko. Všichni ho začali sledovat a navzájem se děsit, že jde o nějakého zlotřilého bídáka, který nás určitě přijde v noci okrást nebo zabít :o). Nakonec jsme šli spát. V noci byla bouřka. Ráno, když jsem si šla do přírody ulehčit, jsem se velmi pobavila, když jsem v dálce, ve směru, kde jsme včera viděli světýlko, uzřela skupinku baráků.
Další den jsme vstali kolem sedmé a po deváté vyrazili na pochod. Chtěli jsme přejít sedlo a následně sestoupit o skoro dva tisíce výškových metrů. Nejdříve nás čekalo asi sedmisetmetrové stoupání a to převážně po cik-cak cestě, která se jmenuje Sedm hadů (7 Culebras). Na sedle (asi 4600 m n. m.) jsme se na chvíli posadili na velký kámen a udělali skupinovky. Brzy nám ale začalo být kvůli docela silnému větru chladno a tak jsme se vydali na sestup. Ten šel velmi dobře a stovky výškových metrů ubíhaly jako po drátku. Nejprve bylo klesání docela prudké, poté se sklon svahu snížil a my procházeli zajímavou krajinou. Byla to velká plošina, posetá různě velkými kameny. Některé z nich byly pokryty zajímavě červenou krustou. Napravo od nás se táhl hluboce zaříznutý kaňon řeky. Všude kolem se proměnlivě tvořila a protrhávala mlha jako z Rákosníčka.
Z pustého kamenitého prostředí jsme dále klesali. Postupně přibývalo vegetace, až nás cesta dovedla přímo do horské džungle. Sešli jsme až do oficiálního tábořiště, kde už bylo postaveno několik stanů. Nechtělo se nám tady zůstávat a tak jsme se nejistě vydali dál. Nejistě proto, že jsme neměli tušení, kde bude další plácek na postavení stanů. Po mostě jsme přešli řeku a už za šera dorazili k nějakým budovám. Pepa se vydal na výzvědy a vrátil se s tím, že nás místní nechají přenocovat u nich na dvorku. Byli to moc milí a sympatičtí lidé. Ubytovali jsme se ve stanoví a po partičce Rošád, za začínajícího deště, šli spát. Ráno se nám ukázaly krásné výhledy na zalesněné kopce, rozprostírající se všude okolo nás. Ze střechy nás pozoroval zelený papoušek.
Text/foto: Kristýna Bartůňková
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek