Peru - můj splněný sen XII.

Nechali jsme se vyvézt do sedm kilometrů vzdálených inckých lázní Tambomachay. Jízdenka stála 2,5 solu. Při vstupu do lázní jsme využili naši multivstupenku (Boleto Turístico del Cusco). Z tohoto místa jsme ale nijak zvlášť odvázaní nebyli. Je to jen hromada kamenů, kterými protéká pramínek vody. Osobně si myslím, že pro mě už bylo inckého kamení až až, a proto jsem nebyla dnes vyloženě nadšená skoro z žádné takovéto památky. Vyskytla se jen jedna výjimka, ke které jsme se ale dostali až na sklonku dne.

Po velmi krátké prohlídce lázní jsme přešli k jiným ruinám – pevnosti Pukapukara. Ty jsme po chvíli opustili a pokračovali delší cestou k dalšímu bodu na našem Boleto Turístico. Tato cesta už vypadala docela zajímavě. Míjeli jsme hliněné domy, které na sobě nesly reliéfy s různými indiánskými postavami, zvířaty či předměty. Na každé střeše jsme také mohli vidět podivnou sošku, kterou tvoří dva býčci s vlaječkou, kohoutkem, podkovou a dalšími symboly. Zřejmě má obyvatele domu ochraňovat před zlými duchy. Vedle baráků postávala domácí prasata a živila se krmením z rozřízlé pneumatiky. Pozdravit nás přišel asi nejdredatější pes na světě.

Milan si cestou koupil u zdejší domorodkyně vařenou kukuřici s kouskem sýra. Kukuřice měla velmi velká zrna, taková jsem snad ještě neviděla. Ochutnala jsem a musela uznat, že to není vůbec špatné. Jen sýra Milan dostal trošku málo a kukuřice sama o sobě nebyla moc slaná.

Přecházeli jsme přes pěknou kopcovitou krajinu, ve které jsme mohli vidět množství skal a jeskyní. Po příjemné procházce jsme přišli k inckému Chrámu Slunce a nějaké další incké zbořenině jménem Q`enqo. Nakonec jsme dorazili k pevnosti Saqsayhuamán (pro ty, co si to nechtějí a nebo neumějí zapamatovat, mezi turisty koluje alternativní název „Sexywoman“). Tato pevnost má představovat hlavu pumy a město Cusco její tělo. Jsou tu skutečně dobře patrné pěkně vytvarované pumí zuby. Ale co je na tomto místě úplně nejlepší, a pro mě to byl vrchol dnešního dne, je kamenná klouzačka. Byla popsaná v průvodci, ale my jsme moc nevěřili tomu, že jí najdeme a že to bude něco extra. Přeci jenom, v průvodci dost často přehání. V tomto případě to ale pravda byla. Docela dlouhá kamenná klouzačka měla v sobě sice několik puklin, které se musely šikovným přidržením rukou přeskočit, ale když se tato výhybka zvládla, neměl sjezd chybu.

Několikrát jsme se tedy projeli a poté pokračovali na vyhlídku na Cusco, která byla také docela pěkná. Nato jsme se, už poměrně unavení, vrátili okolo lam a Indiánek, jak jinak než nabízejících nějaké zboží, dolů do města.

Na Plaza de Armas (skoro všechna hlavní náměstí v Peru se tak jmenují) jsme se ještě chtěli mrknout do kostela. Bylo ale zavřeno. Když už jsme se chtěli otáčet, zaslechla jsem najednou za zády češtinu. Otočila jsem se a uviděla, jak se k nám hlásí mladý český pár s asi tak čtyřletým klukem. Byli to moc sympatičtí lidé. Vyprávěli, že také navštívili Cordilleru Blancu jako my, ale že se na treku daleko nedostali, protože to s jejich malým synkem nebylo tak jednoduché. Zůstali ale v horách několik dní a bylo to příjemné tak jako tak. Teď prý stráví ještě několik dní v Cuscu, budou dělat výlety do okolí a pak odletí do vlasti.

Večer jsme odjeli po zmatečném hledání autobusu, který nakonec ani nebyl na nádraží, do Puna – města, které leží na březích jezera Titicaca.

Text/foto: Kristýna Bartůňková