Peru - můj splněný sen XIV.
Cesta nás stála 35 solů (z čehož 10 solů bylo za vstup na ostrov). Loď se brzy zaplnila turisty. Do přední části přišel muž, který začal hrát na panovu flétnu a ještě nějaký další hudební nástroj. Když dohrál, obešel cestující, aby mu dali peníze. Jakmile se loď rozjela, přišel k mikrofonu kapitán, začal nás vítat a informovat. Jeho informace nás moc nepotěšily a dost zmátly. Sděloval totiž, že loď směřuje na ostrovy Uros a Amantani. Na Uros už jsme rozhodně nechtěli, takže nás to docela rozladilo. Brzy jsme se ale dozvěděli, že naše skupina bude na ostrovech pouze přestupovat do jiné lodi, směřující na ostrov Taquille.
Tak se také stalo. Pepa s Markétou prohlásili, že jim takováto prohlídka Uros bohatě stačí. Na druhé lodi jsme byli usazeni do sedadel, ale brzy jsme se začali pídit, zda bychom mohli vylézt nahoru na střechu, kde bylo zábradlí a lavičky. V první chvíli nám to bylo zakázáno, a když jsem se ptala proč tomu tak je, dostala jsem odpověď, že to je kvůli jezerním policistům. Až prý vyjede loď ze zálivu na volné jezero, bude nám dovoleno nahoru vylézt. A opravdu, jakmile jsme opustili záliv (ve kterém se nachází ostrovy Uros a přístav Puno), směli jsme vylézt po žebříku nahoru a zůstali tam po zbytek plavby. Dostali jsme kokový čaj a podrobnou soukromou přednášku o cíli naší cesty. Průvodce, celkem sympatický chlápek s uměním mluvit několika různými jazyky, nám vykládal o umístění ostrova i o jeho obyvatelích. Právě informace o obyvatelích se nám zdály trochu pochybné, a když jsme přistáli, bylo vidět, že místní lidé své zvyky předvádí hlavně pro turisty. Alespoň tak to na nás působilo.
Na ostrově to vypadá docela pěkně, opravdu jako ve Středomoří. Když jsme připluli, dostali jsme rozchod asi na hodinu s tím, že prý až dojdeme na náměstí, půjdeme na oběd a pak se přesuneme do jiného přístavu, odkud poplujeme zpět. Takové byly instrukce. Proti tomuto organizování jsme se ale vzbouřili. Zeptali jsme se průvodce, v kolik hodin loď odplouvá s tím, že na žádný oběd jít nechceme a že do přístavu dorazíme sami. Průvodce proti tomu neměl žádných námitek.
Došli jsme docela příjemnou procházkou na celkem obyčejné náměstí a tam jsme se rozdělili - nejen s ostatními cestujícími z lodi, ale také mezi sebou. Zatímco Markéta, která byla trochu nemocná, Vojta a Zuzka směřovali přímo k jezeru na odpočinek (Zuzka se prý později vydala na průzkum terénu a trošku se ztratila), já a Milan jsme se rozhodli doprovázet Pepu na dobrodružné výpravě na druhý konec ostrova, kde se měla údajně skrývat geokeška. Protože je Pepa nadšeným účastníkem této hry a proto, že kešek není v Peru zrovna moc, chtěl získat alespoň jednu. Nacházela se údajně na nádherné písčité pláži.
Vyšli jsme z náměstí a velmi brzy jsme se dostali do o poznání příjemnější oblasti, kde se již turistům nepředváděli místní lidé v typických oblecích a kde již ani žádní turisté nebyli. Věděli jsme, že času máme velmi málo a že budeme mít co dělat, abychom odjezd lodi stihli. Proto jsme se nikde nezastavovali, dokonce ani na focení. Pepa nás navigoval pomocí GPS a tak jsme se na pláž po nějaké době šťastně dostali. Byla opravdu moc malebná. Pepa se jal hledat svůj poklad, zatímco my s Milanem jsme okamžitě vlezli do vody, která měla překvapivě příjemnou teplotu. Neuplynulo ani pět minut, když jsme uslyšeli Pepu prohlašovat, že na kešku kašle a jde se také vykoupat.
Bohužel čas byl neúprosný a my měli na koupačku pouhých deset minut. Pak jsme se za očumování místních sígrů museli převléknout a vyrazit na cestu zpět. Do odjezdu zbývalo málo a tak jsme letěli jako vítr po pobřeží cestou, ale i necestou po terasovitých polích. Byla to v dané rychlosti a vedru docela zabíračka, nakonec jsme to však zvládli a dorazili do přístavu ještě dříve, než někteří ze zbylých cestujících. Loď odjížděla o něco později a musela se jednou vrátit kvůli dvěma opozdilcům.
Zpáteční cestu, která trvala stejně jako cesta na ostrov, okolo tří hodin, jsme strávili celou nahoře na lodi. Na rozdíl od první jízdy, kdy jsem musela být zachumlaná v mikině a bundě, však téměř vůbec nefoukalo a bylo krásně teplo.
Když jsme dorazili do Puna, rozešli jsme se každý svou cestou – na tržiště, na internet či do hostelu. Už v Cuscu jsme se na internetu dozvěděli o výbuchu islandské sopky, kdy se kvůli sopečnému popelu v ovzduší musela zavřít většina evropských letišť. Nyní, několik dní před naším odletem, byla letiště stále ještě zavřená. Jediný Madrid, který zajímal Zuzku, byl otevřený, což ovšem neznamenalo, že vítr nepřesune popel více na jih a letiště v den našeho odletu nebude také uzavřeno. Trochu nás tyto informace znepokojily. Původně jsme si sice říkali, že bychom si alespoň prodloužili dovolenou a měli na to přesvědčivou omluvenku, pak nám ale došlo, že bychom si moc nepomohli. V případě, že by v den našeho odletu byla letiště v Evropě stále zavřená, znamenalo by to pro nás nudné čekání na další vývoj v Limě. O to jsme samozřejmě nestáli a tak jsme se modlili, aby se situace zlepšila.
Text/foto: Kristýna Bartůňková
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek