Peru - můj splněný sen XVI.
Výlety totiž probíhají jen do určité hodiny, dokud nezačne být mořské vlnění příliš silné na to, aby jím malá loď bezpečně a pohodlně proplula. Naštěstí ale nebylo ještě tak pozdě, abychom to nestihli.
Ve městě Paracas, kam jsme se z Pisca přesunuli taxíkem, jsme si to namířili přímo do cestovní kanceláře, zajišťující výlety k ostrovům. Byly nám nabídnuty dvě varianty. Větší loď, která stojí 40 solů na osobu, ale není schopná projíždět skalními branami anebo menší, která stojí o 10 solů více, ale ze které je možno pozorovat zvířata a skalní útvary mnohem detailněji. Jednohlasně jsme se rozhodli pro dražší loď. Nechali jsme bagáž v kanceláři a kudrnatý, pohledný chlapík plážového typu, jako z Pobřežní hlídky, nás odvedl k molu, kde jsme vyplnili nějaké osobní údaje do seznamu cestujících. Na molu jsme pak ještě museli zaplatit jeden sol poplatek za vstup a čekat, až loď přijede.
Přijela i malá i velká loď, ale ta malá jen vyklopila své cestující a odjela. Paní na molu nás pak chtěla nalodit na tu větší, ale my jsme to odmítli s tím, že máme zaplacenou jinou. Bohužel ale, když přijela po velmi dlouhé době další loď, byla to zase ta větší a my už tentokrát nastoupit museli, protože jinak bychom už asi k ostrovům neodpluli vůbec. Hodina totiž mezi tím dost pokročila. Deset solů, které jsme zaplatili navíc, jsme si pak opakovaně chodili žádat do cestovní kanceláře, ale nikdy nám to neprošlo.
Vyjeli jsme tedy na větší lodi. Po asi deseti minutách rychlé plavby jsme dorazili ke skalnímu obrazci na březích písčitého poloostrova Paracasu. Tomuto obrazci se říká Candelabro de Paracas a o jeho významu se toho moc neví. Existují pouze domněnky, co by mohl značit a proč byl vytvořen. Podle některých vypadá jako svícen, podle jiných jako kaktus. Část vědců se domnívá, že byl vytvořen jako navigační bod námořníky v pokolumbovských dobách, jiná část má za to, že Candelabro pochází z období předkolumbovského, ačkoli jeho struktura neodpovídá struktuře slavných obrazců nedaleké oblasti Nasca.
U obrazce loď zpomalila, abychom si ho mohli prohlédnout a vyfotit a pak se opět rozjela velkou rychlostí. Vlny už v tuto hodinu, blížící se poledni, byly asi metr vysoké, a protože naše čtveřice seděla na místech na zádi, užili jsme si těchto vln, lámajících se o bok lodi, požehnaně. Za chvíli jsme byli úplně mokří, zasolení, ale také vysmátí. Cestující, sedící vepředu, na které mořská voda zdaleka tolik necákala, se na náš účet náramně bavili. Nám to ale nevadilo, užívali jsme si plavbu k ostrovům opravdu báječně. Chvílemi jsme se i na svých místech postavili, abychom vychutnali tyto okamžiky co nejintenzivněji.
Po chvíli jsme uviděli skalnaté útesy, čnící z vody. Postupem času, čím více jsme se k nim blížili, jsme také slyšeli intenzivněji ptačí křik a cítili čím dál tím více páchnoucí ptačí guáno. Objížděli jsme zařízení, kterým se trus opeřenců těží. Před rozšířením umělých hnojiv bylo zdejší guáno, vyhlášené svou vysokou kvalitou, velmi intenzivně těženo a vyváženo z Peru, mimo jiné i do Evropy. S těžbou byly ale spojeny ekologické problémy a tak došlo po čase k určitým omezením. S érou umělých hnojiv pak byla těžba výrazně snížena, ačkoli v této menší míře pokračuje dodnes.
Když jsme se tedy dostali lodí přímo k ostrovům, obklopil nás kouzelný svět ptactva – kormoránů, racků, terejů, pelikánů, chaluh, tzv. „inca birds“ a dalších, mezi nimiž se na rozpálených kamenech povalovali tuleni a lvouni. Uviděli jsme i několik tučňáků humboldtových.
Po přibližně 45 minutách objíždění ostrovů se loď vydala na zpáteční cestu, která byla opět velmi zábavná. Na pobřeží jsme přijeli úplně mokří, slaní a spokojení. Šli jsme se pak hned ubytovat do doporučeného chatového kempu. Jeho majitel Alberto byl velice sympatický a mluvil anglicky. Za jednu noc od nás požadoval 10 solů, což byla velmi příjemná cena. Jakmile jsme se ubytovali a převlékli, vydali jsme se na pláž na koupačku v Pacifiku. Chvíli trvalo, než jsme našli vhodné místo, protože jsme nechtěli zůstat moc blízko přístavu, ale dál od něj už byla pláž plná různých chaluh a řas. Nakonec jsme příhodné místo našli a tam se rozvalili. Postupně jsme se vystřídali v koupání. Při plavání mi nad hlavou létali ptáci a několikrát se stalo, že se spustili těsně u mě přímo do vody jako torpédo, že jsem až měla strach, aby si mě nespletli s rybou a nezaútočili na mou hlavu.
Na cestě z pláže jsme potkali Čecha, který už nějakou dobu žije v Americe a do Peru se přijel asi na dva týdny podívat na dovolenou. Bylo to příjemné setkání.
Další ráno jsme se už jenom přesunuli autobusem, který jezdí asi v desetiminutových intervalech do Limy, udělali velmi krátkou prohlídku města a odpoledne odletěli do Prahy.
Naše měsíční cesta byla u konce. Naprosto splnila, ba dokonce předčila všechna má očekávání. Ať již co do přírodních krás, kterými tato přenádherná země přímo přetéká, nebo do příjemné party lidí, se kterými jsem cestovala, bavila se, popíjela pivo Pilsner a hrála pro mě novou a velmi zábavnou hru Rošády.
V jednom měsíci jsme se ocitli ve vysokých horách pokrytých ledovci, v horském pralese, u rozlehlých památek Inků i pozůstatků z období kolonialismu, u nejvýše položeného splavného jezera světa – jezera Titicaca. Pozorovali jsme kondory u druhého nejhlubšího kaňonu světa, tedy kaňonu řeky Colca. Poprvé v životě jsme viděli Tichý oceán, koupali se v něm a kochali se pohledem na početná hejna mořských ptáků i stáda tuleňů a lvounů, o maličkém tučňákovi humboldtově nemluvě. Zažili jsme luxus Limy, Arequipy a Cusca, ale také chudobu Indiánů a žebrání malých dětí, hlavně v Huarázu a jeho okolí.
Pokud mi to osud dovolí, budu usilovat o to, abych se do Jižní Ameriky i do této země ještě alespoň jednou navrátila.
Text/foto: Kristýna Bartůňková
Diskuze u článku (0) |