Petrohrad

Petrohrad, nejzápadněji položené město na severu Ruska, byl vždy vyjímečný a skrz na skrz neruský. Pro cara Petra I. Velikého měl být Petrohrad oknem do Evropy. Dnes vyzařuje toto město se svými širokými bulváry, parky, pobřežními promenádami a mnoha mosty do světa stále ještě své otevřené, seversky zdrženlivé fluidum. Na Něvském prospektu, nejznámějším ze zdejších velkolepých bulvárů, doposud sice vládně obchodní, ale ne hektická atmosféra. Nablýskané paláce se blyští jeden vedle druhého. V řadě vedle sebe stojí honosné městské vily, nákupní domy a kostely. Příkladem jsou luteránský kostel sv. Petra, římskokatolický kostel sv. Kateřiny a ruská ortodoxní katedrála. K posezení přímo vyzývají početné kavárny a restaurace, mezi nimi také literární kavárna Wolff a Béranger a kterou s oblibou navštěvoval básník Alexandr Puškin.

Petrohrad se rozkládá na absolutní rovině. Město vzniklo na místě nehostinného močálu a v záplavové oblasti řeky Něvy, mezi několika prameny její delty. Toto místo však bylo tím jediným, z něhož mohlo Rusko získat přístup k některému západoevropskému moři a tím pádem i k západoevropské kultuře. Ruští osadníci žili na konci Finského zálivu, v zemi Ingermanů, již od 8. století. Celému řídce osídlenému území vládli Švédové, které sice roku 1240 porazil Alexandr Novgorodský, ale Švédové pak v roce 1617 na zemi opět zaútočili a postavili podél Něvy pevnosti až k Ladožskému jezeru. Teprve car Petr I. Veliký dokázal využít velkou šanci, která se mu naskytla na počátku severské války. Jedné noci přejel na člunech Ladožské jezero, dobyl pevnost Noteborg ležící v ústí řeky Něvy a o něco později zabral Nyenschanz na dolním toku řeky. Na ostrově Sajatschi při ústí řeky pak položil základní kámen Petropavlovské oblasti.

Zanedlouho poté byly zahájeny práce na admiralitních loděnicích na protilehlém břehu. Město bylo vybudováno na pilotech, které se zatloukaly do nepevného podloží. Tato těžká práce byla uložena nevolníkům a mnoho z nich přišlo o život. Právě kvůli tomu se říká, že Petrohrad stojí na lidských kostech. Přestože zpočátku stálo ve zdejších močálech jen pár domů, bylo carem Petr Velikým roku 1712 hlavní město z Moskvy přeloženo právě sem. Car nutil šlechtu a měšťany z ruského vnitrozemí, aby přesídlili k Baltskému moři. První kamenný dům zde vznikl v roce 1710 a stojí dodnes. Po mírově smlouvě z Nystadu v roce 1721 se sem začali sjíždět architekti z celé Evropy, aby z tohoto města vytvořili jedno velké umělecké dílo. Když německá vojska Petrohrad, tehdy Leningrad, v letech 1941 – 1944 téměř 900 dní obléhala a bombardovala, zůstaly z mnoha honosných budov jen trosky. Po válce přijali Sověti enormní opatření, které mělo městu navrátit jeho zašlý lesk a slávu. Díky velkému úsilí město v roce 1960 opět zazářilo v plné kráse. Patrně nejskvostnější stavbu Petrohradu nechala postavit carevna Alžběta, je jí Zimní palác. Z této italské barokní kompozice architekta Bartolomea Rastrelliho provedené v bílé a zelené barvě, k níž byla později přistavěna klasicistní přístavba, učinila milovnice umění Kateřina II. Veliká roku 1764 galerii Ermitáž. Dnes je tato sbírka čítající téměř tři miliony uměleckých děl největší obrazárnou světa. Rovněž jednou z největších katedrál na světě je katedrála sv. Izáka, která se tyčí do výšky 100 m, a tvoří tak výškovou dominantu Petrohradu. Ve vnitních prostorách, představujících skutečnou symfonii z mramoru, drahokamů a polodrahokamů se nabízí 14 000 míst pro návštěvníky. Zlatá kupole je obložena 100 kg čistého zlata. Odsud se nabízí dech vyrážející pohled na nejkrásnější místa historického jádra města, které bylo v roce 1990 zapsáno na seznam UNESCO.

 

Text: Denisa Arvajová, Toulky světem

Foto: Wikimedia Commons, Dezidor, č.2, č.3, č.4, Ondřej Žváček

        Wikipedia.org, Ondřej Žváček, Ratigan