Polsko, Osvětim II: Konečné řešení židovské otázky
Nepřekvapilo mě proto, že než jsme vůbec vstoupili do tábora, viděli jsme skupinku izraelských vojáků, kteří se fotili před vstupní branou. Mávali nad hlavou bílo-modrou vlajkou s židovskou hvězdou. Vedle nich přitom zrovna procházel německý zájezd, který ani nedutal. Bohužel jsme zde narazili i na Němce, kteří byli dost hlasití a nedodržovali příliš pietu místa.
Jen jedna pec připomíná milion zplynovaných a spálených vězňů
V koncentračním táboře Auschwitz I je "pouze" jedna plynová komora a spalovna. Když jsme procházeli plynovou komorou, kde vězni byli zabíjeni cyklonem B, tak se zde zrovna konala pietní akce. Mladí lidé, nejspíše z Izraele, se drželi v kruhu za ruce a zpívali. Kolem byli věnce a hořící svíčky. Hned vedle plynové komory jsou spalovací pece, které mohly spálit až 340 těl denně.
Toto krematorium fungovalo v letech 1940 až 1943. Jeho kapacita ale byla malá a tak Němci postavili v nově vznikajícím koncentračním táboře v Brzezinka čtyři velké plynové komory a spalovací pece, v těch potom zemřela většina vězňů. Podle firmy, která vybudovala všech pět krematorií, se v nich denně mohlo spálit 4576 mrtvol.
Plynové komory a spalovací pece, které vznikly v Brzezince Němci před koncem války rozebrali a zničili, takže z nich zůstaly jen trosky. Jediným důkazem konečného řešení je jen plynová komora a pec v základním táboře v Osvětimi.
Auschwitz II: Místo, kde musí začínat peklo
Když projdete celý areál základního tábora Osvětim a máte pocit, že nic horšího už neuvidíte, tak musíte počítat s tím, že se mýlíte. To nejhorší vás totiž teprve čeká. Nasednete do autobusu a ten vás během deseti minut převeze do tábora, který Němci nazvali Auschwitz II – Birkenau. Je to největší část tohoto koncentračního tábora s kapacitou až 90 tisíc vězňů.
V této části tábora byla většina budov dřevěná a do současnosti se jich dochoval jen zlomek. Ústředním bodem je železniční vlečka a nástupiště, na kterém docházelo k selekci přivezených vězňů. Někteří šli rovnou do plynu, ti ostatní pak do tábora, kde pár měsíců pracovali, aby nakonec stejně zemřeli – buď vysílením a hladem nebo v plynu, podobně jako bezpočet jiných před nimi.
Dokonce zde byly i dětské baráky, kde žily děti vězňů. Průvodkyně nás sem zavedla až úplně na konec, ale tu hrůzu už bylo těžké vstřebat. Procházíte všechny ty baráky, kde umírali lidé po tisících, posloucháte výklad a nepřemýšlíte. Informace si mozek už jen ukládá. Existuje určitá míra soucitu a děsu, kterou už rozum dávno překročil.
Nedokážu si vůbec představit, jak zde lidé mohli přežít. Všude bahno, na záchod se chodilo podle rozkazu a každý musel vykonat svou potřebu do minuty. Umývárny byly velmi strohé a podle výkladu téměř nefunkční. Takže zde lidé žili v bahně mezi krysami. Každý den chodili do práce, a když byli nemocní, tak zemřeli. Nakonec po nich zbyl jen chomáček vlasů, možná fotka nebo kufr se jménem a zpáteční adresou.
Text/foto: Lenka Rafaelová
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek