Skandinávie 2012 III. - Skuleskogen 2

Rozdělali jsme oheň v kamnech, uvařili čaj a kaši k snídani a Tom nasekal hromadu dříví pro příští návštěvníky jako náhradu toho, co jsme spotřebovali my.

Když bylo po jedenácté hodině, opustili jsme srub a vyrazili na cestu. Procházeli jsme lesem plným borůvek a každou chvíli jsme se zastavovali, abychom si je natrhali do pusy. Došli jsme nejdříve k pěknému rašelinovému jezírku Skrattabborrtjärnen. Bylo nahnědlé, třpytilo se v něm slunko a plovaly lekníny. Od jezírka jsme pokračovali lesem po modré turistické značce a po nějaké době jsme vyšli z lesa a ocitli se na skalnatém kopci, ze kterého se postupně otvíraly výhledy do okolní krajiny. Kameny skal byly načervenalé a Milan je identifikoval jako skandinávskou žulu zvanou rapakivi. Pokračovali jsme po modré značce vstříc krásným výhledům z hřebene Slåttdalsberget.

Obklopeni onou načervenalou skálou, kochali jsme se výhledy na moře na východě a na hluboká údolí Skuleskogenu západně od nás. Když jsme se dostatečně vynadívali, slezli jsme dolů do údolí a ještě před vkročením do velmi úzké soutěsky odbočili na jinou pěknou vyhlídku. Tady Tom vytáhl z kapsy dalekohled, díky němuž jsme mohli pozorovat v dáli rybářskou loď, která za sebou táhla velké množství rybářských sítí. Podívali jsme se z výše i na srub u jezera Tärnättvattnen, abychom seznali, že tento je již obydlen jinými turisty. Poté jsme se vrátili k soutěsce, prošli jí a sestoupili ke srubu, na který jsme se před chvílí dívali. Milan využil zdejších kadibudek a my dva s Tomem jsme nabrali vodu a následně si vymáchali nohy ve výjimečně čistém jezeře.

Za touto zastávkou nás čekalo poměrně prudké klesání k dalšímu srubu, označeném v mapě. Opravdu jsme jej našli a měli jsme navíc to štěstí, že v něm ještě nebyl nikdo ubytován. Chvíli po nás sice přišla čtveřice německých turistů, kteří zvenku nahlíželi dovnitř, ale když viděli, že ve srubu již někdo je, odešli hledat soukromí někam jinam.

Srub nebyl tak romantický jako ten z předchozí noci, byli jsme ale rádi, že tady stojí. Kluci opět nasekali dříví a já zatopila v kamnech. Srub stojí u mořské zátoky a tak se kluci mohli jít vykoupat do, na můj vkus až moc, studené mořské vody. Večer jsme zahráli hru v kostky a brzy ulehli ke spánku.

Ráno jsme se probudili opět do pěkného dne. Zatopili jsme v kamnech, udělali snídani, a když jsme se vykodrcali na cestu, bylo už okolo desáté hodiny. Cesta zpět k autu vedla lesem podél pobřeží. Občas se mezi stromy vynořila pláž. U jedné jsme se zastavili a vykoupali se v moři. Bylo tak hezké počasí, že jsem do vody vlezla i já. Byla to popravdě více než příjemná zastávka.

Když jsme dorazili zpět k autu, naobědvali jsme se a vyrazili po silnici E4 dál. Cesta nebyla nijak výjimečná a tak nemá smysl ji popisovat. Později odpoledne jsme začali hledat místo na rozbalení táboru, ale nebylo to tak jednoduché, jak jsme předpokládali. Vhodný plac jsme objevili asi až za dvě hodiny. Dlouhé hledání ale stálo za to. Místo bylo v soukromí, u jezera s molem, s místy na stan, grilem a dřevěným stolkem. Utábořili jsme se tady a konečně vybalili rybářské náčiní. Rybaření při západu slunce bylo super zážitkem. Zvlášť, když každý z chlapců chytl štiku a zajistil nám tak výtečnou večeři. Do stanů jsme uléhali s pocitem naprosté spokojenosti.

Text/foto: Kristýna Bartůňková