Skandinávie 2012 IX. - Utvorda a cesta zpátky

Naší ambicí bylo prohlédnout si aspoň malý kousek norského pobřeží a tato oblast byla jen malou zajížďkou z naší cesty na jih, domů, do Prahy.

Když jsme dorazili na místo, lilo jako z konve. Bylo už k večeru a před námi byl jen malý kousek pevniny, uzavřený altán a pak už jen moře. Vylezli jsme z Felicie do deště a přečetli si nápis na dveřích altánu, který oznamoval, že všichni návštěvníci jsou vřele vítáni. Vzali jsme to doslova a do písmene a zavítali jsme do milého altánu na celou noc. Báli jsme se, že bude zima, protože venku fučel severák a altán moc zajištěný proti němu nebyl, ale báli jsme se zbytečně. Naše teplé spacáky nám zajistili komfort až přebytečný. A tak jsme ve sladkém spánku přečkali celou noc.

Ráno se počasí ukázalo být mnohem přívětivější než večer. Byli jsme rádi, protože jsme se chystali aspoň na několik hodin si protáhnout kosti vycházkou do okolí. A tak jsme vyrazili. Blízko altánu jsme našli ceduli s mapou, která radila několik výletních cest. Jednu jsme zvolili. Vedla nejprve po silnici, ale po chvíli z ní odbočila a zamířila do lesa plného velkých a sladkých borůvek. Pro mne ráj.

Cesta vedla lesem a byla tvořena chodníky a schůdky. Les to byl náramný, skoro prales. Atmosféru zvýraznil i prudký liják, který nás najednou překvapil. Brzy přestal, a tak nám nevadil, jenom trošku znepříjemnil cestu po najednou velice kluzkých chodnících. Když jsme vyšli z lesa na skalnaté návrší, nebe už bylo modré a po dešti skoro ani památky. Okolo nás se prostíraly krásné scenérie a my jsme ani zdaleka nelitovali toho, že jsme výlet podnikli. Jenom nutno říci, že jsme se nakonec malinko ztratili. Brzy jsme se ale našli a k naší věrné „Feldě“ dorazili v pořádku.

Tak a to byl poslední, trošku delší, výlet ve Skandinávii. Jakmile jsme nastoupili v Utvordě do auta, čekaly nás už jen tři dny jízdy domů. Jeden z nich jsme si zpestřili výjezdem na klikaté Cestě trollů, kterou i naše prastaré auto zvládlo bez zaváhání. Vystoupili jsme a asi hodinu jsme se kochali výhledem, který byl opravdu úchvatný. Během cesty pak proběhlo ještě několik takovýchto zastavení. Faktem ale je, že Norsko nás už moc dobrým počasím neobdarovalo, a tak jsme některé naše plány museli zrušit a permanentnímu dešti ujet. Tak například z okraje národního parku Jotunheimen nás vyhnala silná vichřice. Dojeli jsme tam večer a jediným místem, kde bychom mohli přečkat noc, bylo auto. Stan by nápory větru zcela určitě nevydržel, neměli bychom ani šanci jej postavit. Podle našich dohadů by ráno nebylo o mnoho lepší, a tak jsme raději odjeli hned. Kdybych příště plánovala cestu do Skandinávie, zvolila bych místo přelomu srpen-září raději měsíc červen. Právě kvůli tomu počasí.

Každopádně ale musím konstatovat, že skandinávské země Švédsko a Norsko zcela naplnily moje očekávání. Tak, jako to říkám o téměř každé zemi, kterou jsem za poslední léta navštívila, i sem bych se zcela určitě chtěla jednou vrátit. Ale na rozdíl od Peru nebo Nepálu je Skandinávie přece jenom blíž, téměř za rohem.

Text/foto: Kristýna Bartůňková