Skandinávie 2012 VI. - Sarek 3

Když jsme odcházeli, stále ještě pršelo tak, jako předchozí den. Nebyl to ale déšť nikterak intenzivní a brzy úplně ustal. Kodrcali jsme se po Kungsledenu až k mostu, za kterým jsme, podle Magdiny rady, zahnuli do lesa a pokračovali po málo čitelné sámské stezce. Cesta se chvílemi ztrácela a tak jsme se museli orientovat značkami Sámů, tedy stromy s oloupanou kůrou. Šli jsme krásným lesem, který po nějaké době začal řídnout a snižovat se, až zmizel docela. Terén byl schůdný. Milan našel první sobí paroží. Viděli jsme stáda sobů, která se proháněla okolo nás. Zvířata byla snad více zvědavá na nás než my na ně. Vytáhli jsme dalekohled a pozorovali, jak okolo nás pobíhají s hlavami vystrčenými dopředu a pozorují nás. Slunce sice nesvítilo, ale ani nepršelo a na obzoru byl vidět modrý pruh. Příslib lepšího počasí. Anebo ne?

Došli jsme k jezerům, o kterých mluvila předchozího dne Magda. Někde v této oblasti jsme plánovali vytvořit tábor, ze kterého bychom se vydávali na jednodenní výlety. První měl být na vyhlídku do nádherného údolí Rapadalen, které je největším údolím v Sareku. Jeho délka činí 35 km. Druhý výlet měl vést k nejbližšímu ledovci, který nám ukazovala naše mapa. Více bychom toho v časovém období, které nám bylo dáno, nestihli.

Najít vhodné místo pro stany nebylo úplně jednoduché. Vítr byl totiž tak silný a terén tak podmáčený, že na většině míst rozbalit tábor jednoduše nešlo. Po nějaké době, kdy jsme obcházeli jezera, Milan našel místo za kopečkem, v závětří, a tam to šlo. Na obzoru se linula rudožlutá záře. Zakempovali jsme, uvařili a těšili se na slunné zítřky.

A ráno doopravdy slunné bylo. Kdo vylezl na kopeček, který nás chránil před větrem, měl nádherný výhled na hory v dálce, kterým jsme se dnes chystali přiblížit. Čeho jsme si ale také všimli, byla oblačnost, která se začala tvořit na nebesích a která pomalu, ale jistě klesala níž a níž, až začala pohlcovat horské vrcholy. Než jsme se nasnídali a vypravili na cestu, slunce bylo to tam.

Pro dnešní den jsme zvolili cestu k Rapadalen, jelikož ledovec bychom v nastalé oblačnosti už ani pořádně vidět nemohli. Podle mapy jsme se nejprve potřebovali dostat k mostu přes řeku Gådokjåhka. Kdybychom se tuto řeku pokusili přebrodit mimo most, bylo by to příliš nebezpečné. Jak jsme se dočetli v materiálech před odjezdem do Skandinávie, největší nebezpečí představuje v Sareku právě brodění divokých řek. Nejeden člověk zahynul už právě v řece Gådokjåhka. Cesta k mostu však pro nás znamenala velkou zacházku. Bylo to delší, než jsme očekávali. Ještě k tomu v průběhu našeho pochodu bažinkami klesala oblačnost stále níž. Ve chvíli, kdy jsme k mostu, jenž se honosil velkým sobím parožím, dostali, byla mlha už všude okolo nás. Údolí této řeky bylo ale také krásné a stálo za to jej vidět.

Kromě toho, že byla mlha hustá tak, že by se dala krájet, bylo už také poměrně pozdě a tak jsme se, k naší neradosti, rozhodli otočit se a vrátit se zpátky ke stanům. Bylo nám líto, že se musíme vzdát našeho dnešního cíle, ale bylo to asi rozumné řešení. Ani návrat na stanoviště nebyl nijak jednoduchý. Museli jsme velmi aktivně používat kompasy a GPS. Kopec, o kterém jsme si při odchodu z tábora říkali, že je dobrým orientačním bodem, nebyl v té mlze vůbec vidět. Nakonec jsme se ale ke stanům spokojeně dostali.

Text/foto: Kristýna Bartůňková