Skandinávie 2012 VII. - Sarek 4, návrat

Kolem jedné hodiny odpolední jsme tedy sbalili tábor a rozmáčenými pláněmi Sareku se vydali na cestu zpět. Abychom alespoň nešli stejnou cestou, vybrali jsme podle mapy a oka cestu jinou, i přesto, že jsme věděli, že to bude cesta podstatně komplikovanější. Déšť zamokřil bažinatou krajinu a to, co by za suchého období napřímo trvalo přejít jenom něco kolem hodiny, pro nás znamenalo hodin hned několik. Museli jsme totiž pečlivě hledat co nejsušší místa pro pochod. I přes maximální snažení se nám ale brzy zaplnily boty vodou a to tak, že když jsem si v jednu chvíli sundala pohory, abych si mohla upravit na nohou návleky, vylila jsem z nich pořádné teplé louže vody.

Náš plán byl přejít bažinatou pláň až na úpatí kopce, který jsme již částečně obcházeli při příchodu do hor, ale z jiné strany, ze západu. Nyní jsme chtěli kopec obejít po jeho severní straně, podél jezera. Po úpatí se nepostupovalo úplně nejsnadněji. Kamení brzy vystřídala vyšší vegetace, vše bylo mokré a nehostinné. Kluci pro jistotu neustále používali kompasu a GPS, jejichž potřeba počala být akutní ve chvíli, kdy jsme opustili kopec, jakožto náš záchytný bod, a vydali se na další pláně. Co chvíli jsme narazili na depresi s jezerem, kterou jsme museli zdlouhavě obcházet. Kolem nás byla již v tuto chvíli bujná vegetace, která nám znesnadňovala postup. Počasí bylo stále nevlídnější a večer byl již blízko. Sil ubývalo a tak jsme se utábořili na prvním místě, které se k tomu zdálo být příhodné.

Noc jsme přečkali poměrně v pohodě a v klidu. Když jsem ráno vylezla ze stanu na toaletu, zaradovala jsem se docela, protože jsem uviděla až na špici nedaleké hory. Takový pohled jsem si včera kvůli nízké oblačnosti mohla jen představovat. Pomyslela jsem si, jestli se náhodou neblýská na lepší časy, ale byla to předčasná naděje. Když jsem vylezla ze stanu podruhé, bylo všechno stejné, jako včera. Sbalili jsme se a vyrazili.

Věděli jsme, že někde daným směrem musíme narazit na sámskou stezku. Nevěděli jsme ale, za jak dlouho to bude a jak velká bude ta cesta. Když jsme začínali potkávat hromádky odhozených odpadků, jako jsou například obaly od sušenek nebo pet lahve, poznali jsme, že nejsme daleko. Česká dívka Magda, kterou jsme potkali na začátku cesty po Sareku ve srubu, nám totiž pověděla, že sámové velmi často odhazují odpadky do volné přírody. Za chvilku jsme opravdu narazili na cestu a ta cesta byla větší, než jsme se odvážili doufat. Od té chvíle už šlo všechno jako po másle. Dokonce i počasí se zlepšilo a přestalo pršet. Cupitali jsme několik kilometrů podél velkého jezera až na křižovatku s Kungsleden. Tady už jsme to znali a nezbývalo nic jiného než několika posledními kilometry dokončit putování. Nedaleko od auta, na místě určeném pro stanování, jsme se utábořili. Velice obtížně jsme zapálili mokré dřevo a uvařili v kotlíku večeři. Oblékli jsme se do suchého a mokré věci rozvěsili na keře a stromy okolo nás. Brzy jsme je ale museli zase sundat, neboť opět začalo pršet. Odebrali jsme se tedy ke spánku, abychom ráno mohli, vyspalí do růžova, nasednout do naší Felicie a pokračovat dál.

Národní park Sarek nás nepřivítal zrovna nejpřívětivěji. Ukázal nám na chvíli kousek ze svojí krásy, aby hned nato všechno zahalil do mlžného závoje. Ty krásy, které nám zůstaly skryty, bychom jednou chtěli uvidět. Snad se to povede. Někdy příště…

Text/foto: Kristýna Bartůňková