Měl jsem v plánu vydělat nějaké peníze hraním na ulici během festivalu v Edinburghu a trochu cestovat. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak.

Přílet

6. srpna 2012 přistávám na letišti v Edinburghu a autobusem č. 35 mířím do centra. Na rozdíl od busu č. 100, kterým jsem jel z letiště loni, trvá cesta neuvěřitelně dlouhou dobu. Navíc ani nevím, kde přesně mám vystoupit. Řidiči autobusů jsou zde naštěstí skutečně „superochotní“, a tak po 50 minutách vystupuji na správné zastávce. Po cestě se téměř úplně setmělo a centrum hlavního města mne vítá svou zvláštní, nepopsatelnou atmosférou. Na hradě zrovna odpalují jeden z mnoha festivalových ohňostrojů, někde ze střechy křičí racek a od moře sem proudí vlhký (a kupodivu i teplý) vzduch. Pomalu ze mne opadávají i poslední zbytky nervozity a vrhám se vstříc novým zážitkům.

Probouzím se kolem sedmé hodiny ranní. Edinburgh mne vítá sluncem, které zalévá veliký park za oknem. Balím si všechny věci, které budu na první týden potřebovat, do jednoho velkého batohu, kufr a saxofon tu zůstávají. Chvíli bloumám po městě a snažím se zjistit, jak se dostat ven. Informace o autobusech se nikde nevyskytují, takže nakonec vítězí vlak (možná to ani není nedostatkem informací o autobusech, spíše si nějak rozumově potřebuji vysvětlit, proč volím dražší variantu dopravy). Jízdenku kupuji v automatu na nádraží, systém je naštěstí velmi jednoduchý a přehledný, v pokladně bych asi chvíli zdržoval – zdá se mi, že vyslovit správně skotský název stanice je oříšek i pro Skota. Jen těch 20 pětipencí si automat mohl při vracení odpustit. Celé nádraží je v rekonstrukci, a tak mi chvilku trvá najít správné nástupiště, vlaky mým směrem naštěstí jezdí každou půlhodinu, takže se rychle smiřuji s tím, že mi jeden z nich ujíždí přímo před nosem.

Pokračování příště...

Text/foto: Matouš Vinš