Skotsko: Země vřesu, jezer a ovcí VII.

Budík.
Cože? Vždyť jsou prázdniny! Aha, východ slunce. Rychle se oblékám (respektive na všechny vrstvy oblečení navlékám bundu), rozbaluji stativ a lezu ven ze stanu vstříc studenému ránu. Obloha se barví všemi možnými i nemožnými odstíny oranžové a růžové, mezi malými ostrůvky se houpou malé rybářské loďky a z dálky se sem blíží první ranní trajekt. Pro fotografa téměř ráj. Tedy až na zimu a vítr, jak jinak. Příště si s sebou třeba i v červnu vezmu rukavice!

Stojím na vrcholu jednoho z kopců a rozhlížím se kolem. Neuvěřitelné. Konečně je zase jednou teplo, šedé dešťové mraky odtáhly jinam a já tak mohu sledovat krajinu zalitou sluncem. Dole pod kopcem přímo září druhá ze zdejších lagun, o kus dál se rozprostírá širý oceán, z nějž tu a tam vyčnívá nějaký ostrůvek a nedaleko mne se po rozkvetlém vřesovišti pase stádo krav. Po pobřeží se vine úzká silnička, obklopená povalujícími se ovcemi a přímo nad mojí hlavou krouží pár orlů.

Zdejší farmáři snad myslí na všechno - šplhám na jeden z nejvyšších vrcholů Harrisu a v plotu uprostřed vřesovišť, v předpokládaném směru ze silnice na vrchol, někdo udělal branku. Do západu slunce sice zbývají ještě zhruba dvě hodiny, ale světlo už začíná mít nazlátlou barvu a stíny se rychle prodlužují. Cítím, jak se ochlazuje, ale i přesto ze mne pot crčí proudem.

Konečně na vrcholu! Nějak mne to zmohlo. Asi jsem se před výstupem neměl tolik cpát rýží. Pod sebou mám přes sto metrů hlubokou propast, na jejímž dně malá říčka vytváří desítky meandrů a tráva okolo ní je tolik zelená, že se až na Harris nehodí. Také si ji ovce náležitě užívají!

Nějak se mi nedaří spát. Letmý pohled na hodinky – minuta po půlnoci. Právě začal můj poslední den na skotském venkově a předposlední den ve Skotsku vůbec. Lezu ven ze stanu. Mrzne. Přímo naproti mě září měsíc v úplňku a krajina okolo mne vypadá jako z jiného světa. Velká balvany, které zde trčí ze země, jako by od večera dvojnásobně vyrostly, moře někam uteklo a dno zálivu je teď celé stříbrné. Snažím se atmosféru zachytit fotoaparátem, ale opět se potvrzuje, že technika našemu oku ještě zdaleka nestačí.

Teď už mne čeká jen dlouhá cesta stopem do Edinburghu a letadlem domů. Nechce se mi pryč! Opět sedím na trajektu, popíjím čaj a nostalgicky prohlížím mapu Skotska, kam jsem si kreslil svou cestu. Vzpomínám. A ještě dlouho vzpomínat budu. Takové svobody, nádherné přírody a úžasných lidí si zase minimálně deset měsíců neužiju.

Text/foto: Matouš Vinš