Slovensko: Cesta na legendami opředený Starý hrad

Starý hrad začali stavět ve 13. století. Neměl však příliš dlouhou životnost, protože už v 16. století začal pustnout, když na druhém břehu řeky Váh postavili větší hrad, který převzal původní funkci od svého souseda. A tou bylo strážení povážské cesty a samozřejmě výběr mýta. Během své existence vystřídal několik názvů jako Castrum Starigrad, Owar, Warma nebo Varínský hrad, až mu nakonec zůstal současný název.

Potom, co přišel o strážní funkci, nastěhoval se do něj rod Pongráců, který se postaral o značný rozvoj. Přibylo několik místností, předhradí s půlkruhovou baštou a nějaké hospodářské budovy. Hrad rostl dobré století, ale po čase i tento rod opustil jeho zdi a přesunul se do pohodlnějšího zámku. Do začátku 18. století tam pobývala vojenská posádka. Když ho i ta opustila, začal opět pustnout a už nikdy nebyl jako předtím.

Dnes je Starý hrad zříceninou, která není zařazena mezi slovenské památky. Dokonce se ani neví, kdo je jejím majitelem. Přesněji, kdo vlastní kousek pozemku, na kterém stojí. Vede k němu velice příjemná procházka podél Váhu jako stvořená na nedělní odpoledne. Dostanete se tam z vesnice Strečno (nedaleko města Žilina). Čeká vás asi 20minutová chůze podél řeky po polní cestičce, a když ji zdoláte, ocitnete se na začátku lesa. Nejdříve začíná listnatý les, kde i začátkem léta je plno uschlých a zabarvených listů u kořenů stromů. Člověk si připadá, jakoby právě byl barevný podzim.

Po několika minutách – už po asfaltové cestě – začínají přibývat jehličnaté stromy. Po levé straně jemně šplouchá malý potůček a, když se vám poštěstí, možná zahlédnete i nějakou srnu nebo jiného lesního obyvatele. Jen co dorazíte pod hradní kopec, výstup začíná být trochu prudší. Je tam označení turistické stezky, takže se nemáte kam ztratit. Vyplatí se dívat pod nohy, kde zpod hlíny trčí kořeny stromů. Když vyjdete na „nádvoří", naskytne se vám výhled na samotný hrad, sice trochu zakrytý množstvím stromů, které tam kupodivu rostou. Jedná se o nerekonstruovanou zříceninu, proto musíte dávat pozor, budete-li lézt po bývalých hradních zdech, snadno byste mohli skončit hluboko pod hradem. Přesto je odtamtud překrásný výhled a rozhodně stojí za trochu námahy.

Na každém správném hradě straší

Po trošce pátrání v minulosti možná natrefíte na dvě legendy. Jedna z nich hovoří o milostném trojúhelníku. O hradním pánovi, rychtářově dceři a mládenci z podhradí. Jak to už bývá, děvče padlo do oka oběma mužům. Rodiče samozřejmě usoudili, že pán hradu je lepší partie, a tak se konala svatba a dvěma zamilovaným zůstaly jen oči pro pláč. Ženich ve zraněné mužské pýše ve svatební den mladíka zabil ve snaze zbavit se navždy soka. Mladá nevěsta chodila každý den na hrob plakat, dokud jí manžel nezakázal vycházet z hradu. Po nějaké době jednou večer po pár skleničkách vína uviděl nad hrobem stát rytíře. V domnění, že ho trápí duch minulosti, vytáhl meč a utnul mu hlavu. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že hlavu utnul své manželce, která chodila na mladíkův hrob v přestrojení. Než se stačil ze šoku nadýchnout, trefil ho blesk, který ho spálil na popel.

Druhá legenda není o moc veselejší. Vypráví o rytíři, který našel zalíbení v bezdůvodném zabíjení lidí. Bylo mu jedno, kdo mu přišel pod ruku. Zabil muže, ženu i dítě. Nehledal žádný důvod nebo záminku. Až do dne, kdy potkal poustevníka a zaútočil na něj. Ten se nestihl bránit, ale stačil svého vraha proklít na věčný nepokoj a trápení, dokud hradby Starého hradu neskončí pochované ve Váhu.

Starší obyvatelé věří, že i zásluhou této kletby zřícenina hradu stále drží pohromadě i po tolika stoletích. Dokonce vyprávějí, že dodnes rytíř bloudí v jeho zdech. Tomu se dá snadno uvěřit, když místo jemného vánku zaslechnete šepot duchů. Takže pozor, ať na vás nevyskočí a nespadnete ze zdí do Váhu vy.

Text a foto: Mária Koczová

Překlad: Jiří Výborný