Španělsko: Madrid - závan umění v Museo del Prado

Tato galerie umění, kterou navštěvují většinou Američané, Italové, Francouzi nebo Japonci spolu s Madriďany je plodným místem pro mnohá literární díla, v nichž je Museo del Prado prezentováno se stejnými privilegii jako některá z hlavních postav.

Museo del Prado „není rozsáhlé, ale intenzivní“ (Antonio Saura, španělský malíř žijící ve 20. století) a dodává ještě více energie již tak živé mozaice pláten a charismatický osobností, které pokrývají zdi nádherné madridské pinakotéky.

Malba, obzvláště od 15. století, funguje jako okno, s jehož pomocí přistupujeme do nového světa antiky v němž se učíme, sníme nebo, jednodušeji, se jím kocháme. Pokud každá osoba soudí své okolí podle sebe, to samé pak děláme v Pradu, kde nás strhují vášně při přemítání nad variacemi, které v něm vidíme.

Je zcela nepochybné, že Prado není pouze španělské muzeum, ale nezbytností, která nás shledá s uměním celého světa. Byl to způsob, jak spisovatelé pre-globálního světa chápali jeho velikost a důležitost a tyto myšlenky poté vložili do románů jako Nahá maja (La maja desnuda) od Blasca Ibáňéze nebo Chiméra (La Quimera) od Emilia Pardo Bazána. Nebo v dalších dílech známých spisovatelů jako Augustín de Foxá, Antonio Buero Vallejo.

Prado vypadá stejně nádherně jako jeho malby od Goyi, Velázqueze, Greca, Sorolly, ale také od Rubense, Tiziana a dalších malířů žijících v době od ancien régime přes španělský zlatý věk nebo na soumraku 19. století.

Nicméně Prado neusnulo na vavřínech. Nemůže si to totiž dovolit. Během krize, která zmítá Evropou a především státy jako Řecko, Irsko nebo Španělsko, bylo Prado zasaženo seškrtáním až třetiny svého rozpočtu.

„Příběh“ se dosáhl takové intenzity, že ředitel madridského Teatra Real belgického původu, Gerard Mortier, dokonce veřejně prohlásil „pokud nám vezmou ještě jedno euro, odcházím.“ Je to však problém týkající se také velkých umělců, tentokráte z oblasti restaurátorství a konzervátorství, který je překážkou toho, aby prováděli svoji práci se stejným zaujetím nebo dokonce ještě větším než během svých prvních dní v muzeu.

To je případ Carmen Garridové. Ta se stala jednou z obětí škrtů v rozpočtu, tématu, které dnes každý probírá. Garridová je přesvědčena, že i mimo Prado je bohatý život: mimo jiné konference nebo knihy. Její pouť v muzeu tak skončila. Žena, která si říká „rodinný doktor muzea“ opustila svoji pozici v tomto majestátním paláci barev, aniž by stihla dosáhnout prvního tisíce vlastnoručně zrestaurovaných pláten.

Pro ty, kteří mají rádi statistiky, bude zajímavé zjistit, že v roce 2012 muzeum přivítalo více než tři miliony návštěvníků.  Pokud nás „romantikové učí žít, snít a především milovat,“ jak řekl držitel Nobelovy ceny Mexičan Octavio Paz, pak je pro mne chuť, kterou si odnáším z Museo Del Prado, pobídkou k tomu, aby vzdělával či, lépe, těšil svého ducha jednou z třešní na světovém dortu umění.

Madrid, 22. ledna 2013

Text: Daniel Fernández Cantalapiedra

Foto: Museo Nacional del Prado 

Central Gallery 
© Museo Nacional del Prado


01 Prado 02 
Velázquez facade 
© Museo Nacional del Prado

01 Prado 11
 Jerónimos Door Access 
© Museo Nacional del Prado

Zahrada pozemských rozkoší 
Hieronymus Bosch, 1500 – 1505

Madrid, Museo Nacional del Prado

Las meninas, Diego Rodríguez de Silva y Velázquez,  Hacia 1656

Madrid, Museo Nacional del Prado

Nahá maja, Francisco de Goya y Lucientes, 1795 – 1800

Madrid, Museo Nacional del Prado