Auta na dálnici z asijského letiště Sabiha, které je od Istanbulu vzdálené desítky kilometrů, pomalu popojíždí směrem k významné turecké metropoli. Je tedy dostatek času na první letmé seznámení s největším tureckým městem a životem na jeho periférii.
Obrovské panelové domy stojí nalepené jeden na druhém. na úzkém travnatém pásu za svodidly posedávají skupinky Turků. na piknik hned vedle dálnice většina z nich dorazila v obleku. na improvizovaných sedátkách z cihel nebo čehokoli co měli po ruce, dřepí kolem rozdělaného táboráčku, kouří, grilují nejspíš skopové a debatují.
Zácpy v Istanbulu nejsou ničím neobvyklým. ve městě, které počtem obyvatel o pár milionů převyšuje celou Českou republiku, to ale není nic divného. Oficiální čísla hovoří asi o 16 milionech obyvatel. Podle odhadů místních ale v Istanbulu žije až o tři miliony lidí víc. Taky pro turisty je město, které dělí Evropu a Asii, stále víc oblíbenou destinací. Dělicí čarou mezi oběma kontinenty jsou dva mosty vedoucí přes Bosporskou úžinu.
Město dvou kontinentů
Mosty spojují a zároveň rozdělují nejen Evropu s Asii a dvě části jednoho města, ale také odlišný život v něm. Uniformita, kterou na asijské straně jen tu a tam naruší nějaký architektonický skvost nebo mešita, se na evropské straně Istanbulu promění v nevídaný mix staveb různého stáří, velikosti a významu.
Nejkrásnější rozhled jak na evropskou tak asijskou část Istanbulu nabízí Galatská věž. Je vysoká 60 metrů a v Turecku stojí od roku 1348. Nahoru se dá dojet výtahem. Krásný výhled na město ale nabízí i mnohá z hotelových restaurací. Hledat takový hotel, pokud v něm zrovna nebydlíte, nemusí být snadné. Nejlepší je proto nevzdorovat nabídkám takzvaných naháněčů a nechat se vyvézt až do nejvyšších pater jedné z četných istanbulských budov. Ten pravý život ale proudí dole, v ulicích města a to nejen v centrálním Istanbulu.
Není naháněč, není kšeft
Takzvaní naháněči se pohybují snad všude, nejvíc se ale koncentrují kolem restaurací, čajoven nebo nočních klubů. Pokřikují na kolemjdoucí, strkají jim pod nos menu, slibují slevy a skvělou zábavu, když k nim zajdou na jídlo nebo drink. Nutno podotknout, že nakonec vždycky dodrží to, co slíbí, a o člověka, který se jimi nechal zlákat, pečují jako o vlastního. Zvláště pak ženy – turistky, které se chováním, ale i odíváním, podstatně liší od Turkyň, se těší jejich velké přízni. Kromě naháněčů, kteří sami sebe nazývají manažery, v restauraci pracují i normální číšníci, které úkoluje už zmiňovaný naháněč - mezičlánek, který na českém trhu není příliš obvyklý.
„Je Vám zima?“ ptá se, když zpozoruje mladou ženu, jak si přetahuje rukávy přes prokřehlé prsty. na odpověď už nečeká a přikáže jednomu z mladičkých číšníků, aby svlékl své sako a sám ho ženě přehodí přes ramena. k pivu, které v Turecku celkem chutná i náročným Čechům, servíruje zdarma burské oříšky. Další rundu pak připíše na účet podniku a u stolu vás tak nenápadně zdrží co nejdéle. Ženy v restauracích jako servírky nepracují. Jsou ale vidět v kuchyni nebo v zázemí podniků. Byznys je v Istanbulu výhradně mužskou záležitostí.
Byznys na každém kroku
Nedílnou součástí života v Istanbulu jsou také pouliční prodavači. ve svých mobilních stáncích, konstruovaných tak, aby se daly rychle přemístit v případě, že kolem projíždí policie, prodávají všechno možné, co se ale zdá jako prakticky nemožné prodat. Přes pohyblivé kníry napojené na blikající brýle, kočky na baterky s blikajícíma očima po plastový kroužek, kterým se dá na papír vykreslit kolečko složené z jakýchsi ornamentů.
Oblíbeným artiklem prodávaným na ulici jsou ale také ponožky nebo stále stejné kusy oblečení. Letos v Istanbulu frčí ničím zajímavé modré bundy. Ty se dají koupit doslova na každém rohu. o level výš, než prodavači různých cetek a nesmyslů, si stojí prodavači kaštanů, kukuřice, ryb nebo různých druhů ořechů a mandlí. Šance, že se u nich někdo zastaví, je totiž podstatně vyšší.
Starší žena, která vysedává na schodišti podchodu pod tramvajovou tratí, se s mobilním stánkem netrápí. Živí se prodejem pletených věcí, které jednoduše rozložila kolem sebe na schody. Kousky, které zřejmě považovala za ty nejlepší, si pak rozprostřela na hlavu. v podchodu není jediná. Naopak. Kolem ní proudí davy lidí, tlačí se proti sobě a strkají do těch, kteří se zastavili u jednoho z mnoha stánků, aby tam něco nakoupili.
Nedáš, dostaneš…pravidlo nejen fotbalové
Také na schodech, ale jen o kousek dál a u nadchodu, sedí další dvě ženy. Nic neprodávají, žebrají. Jedna je zabalená do šátku a na klíně má dvě batolata. o pár schodů výš pak na zemi sedí druhá žena. Je doslova zavalená zhruba stokilovým chlapcem. Oba jsou ale čistí a upravení. K žebrání si vybrali turisticky zajímavou lokalitu a tak se o své živobytí zřejmě nemusí obávat.
Malé děti nebo starci se žebrání snaží skrýt za kšeftování s balíčky papírových kapesníčků. Malí Turci dobře vědí, kdo je polituje a taky štědře obdaruje. Proto jsou jejich objektem hlavně cizokrajně vypadající ženy, které je jen velmi zřídka odmítnou. Jeden balíček papírových kapesníků jsou děti schopné prodat i za několik eur. Starší žebráci už takový úspěch nemají.
Text/foto/video: Klára Svobodová
