Auta na dálnici z asijského letiště Sabiha, které je od Istanbulu vzdálené desítky kilometrů, pomalu popojíždí směrem k významné turecké metropoli. Je tedy dostatek času na první letmé seznámení s největším tureckým městem a životem na jeho periférii.
Obrovské panelové domy stojí nalepené jeden na druhém. Na úzkém travnatém pásu za svodidly posedávají skupinky Turků. Na piknik hned vedle dálnice většina z nich dorazila v obleku. Na improvizovaných sedátkách z cihel nebo čehokoli co měli po ruce, dřepí kolem rozdělaného táboráčku, kouří, grilují nejspíš skopové a debatují.
Zácpy v Istanbulu nejsou ničím neobvyklým. Ve městě, které počtem obyvatel o pár milionů převyšuje celou Českou republiku, to ale není nic divného. Oficiální čísla hovoří asi o 16 milionech obyvatel. Podle odhadů místních ale v Istanbulu žije až o tři miliony lidí víc. Taky pro turisty je město, které dělí Evropu a Asii, stále víc oblíbenou destinací. Dělicí čarou mezi oběma kontinenty jsou dva mosty vedoucí přes Bosporskou úžinu.
Město dvou kontinentů
Mosty spojují a zároveň rozdělují nejen Evropu s Asii a dvě části jednoho města, ale také odlišný život v něm. Uniformita, kterou na asijské straně jen tu a tam naruší nějaký architektonický skvost nebo mešita, se na evropské straně Istanbulu promění v nevídaný mix staveb různého stáří, velikosti a významu.
Nejkrásnější rozhled jak na evropskou tak asijskou část Istanbulu nabízí Galatská věž. Je vysoká 60 metrů a v Turecku stojí od roku 1348. Nahoru se dá dojet výtahem. Krásný výhled na město ale nabízí i mnohá z hotelových restaurací. Hledat takový hotel, pokud v něm zrovna nebydlíte, nemusí být snadné. Nejlepší je proto nevzdorovat nabídkám takzvaných naháněčů a nechat se vyvézt až do nejvyšších pater jedné z četných istanbulských budov. Ten pravý život ale proudí dole, v ulicích města a to nejen v centrálním Istanbulu.
Není naháněč, není kšeft
Takzvaní naháněči se pohybují snad všude, nejvíc se ale koncentrují kolem restaurací, čajoven nebo nočních klubů. Pokřikují na kolemjdoucí, strkají jim pod nos menu, slibují slevy a skvělou zábavu, když k nim zajdou na jídlo nebo drink. Nutno podotknout, že nakonec vždycky dodrží to, co slíbí, a o člověka, který se jimi nechal zlákat, pečují jako o vlastního. Zvláště pak ženy – turistky, které se chováním, ale i odíváním, podstatně liší od Turkyň, se těší jejich velké přízni. Kromě naháněčů, kteří sami sebe nazývají manažery, v restauraci pracují i normální číšníci, které úkoluje už zmiňovaný naháněč - mezičlánek, který na českém trhu není příliš obvyklý.
„Je Vám zima?“ ptá se, když zpozoruje mladou ženu, jak si přetahuje rukávy přes prokřehlé prsty. Na odpověď už nečeká a přikáže jednomu z mladičkých číšníků, aby svlékl své sako a sám ho ženě přehodí přes ramena. K pivu, které v Turecku celkem chutná i náročným Čechům, servíruje zdarma burské oříšky. Další rundu pak připíše na účet podniku a u stolu vás tak nenápadně zdrží co nejdéle. Ženy v restauracích jako servírky nepracují. Jsou ale vidět v kuchyni nebo v zázemí podniků. Byznys je v Istanbulu výhradně mužskou záležitostí.
Byznys na každém kroku
Nedílnou součástí života v Istanbulu jsou také pouliční prodavači. Ve svých mobilních stáncích, konstruovaných tak, aby se daly rychle přemístit v případě, že kolem projíždí policie, prodávají všechno možné, co se ale zdá jako prakticky nemožné prodat. Přes pohyblivé kníry napojené na blikající brýle, kočky na baterky s blikajícíma očima po plastový kroužek, kterým se dá na papír vykreslit kolečko složené z jakýchsi ornamentů.
Oblíbeným artiklem prodávaným na ulici jsou ale také ponožky nebo stále stejné kusy oblečení. Letos v Istanbulu frčí ničím zajímavé modré bundy. Ty se dají koupit doslova na každém rohu. O level výš, než prodavači různých cetek a nesmyslů, si stojí prodavači kaštanů, kukuřice, ryb nebo různých druhů ořechů a mandlí. Šance, že se u nich někdo zastaví, je totiž podstatně vyšší.
Starší žena, která vysedává na schodišti podchodu pod tramvajovou tratí, se s mobilním stánkem netrápí. Živí se prodejem pletených věcí, které jednoduše rozložila kolem sebe na schody. Kousky, které zřejmě považovala za ty nejlepší, si pak rozprostřela na hlavu. V podchodu není jediná. Naopak. Kolem ní proudí davy lidí, tlačí se proti sobě a strkají do těch, kteří se zastavili u jednoho z mnoha stánků, aby tam něco nakoupili.
Nedáš, dostaneš…pravidlo nejen fotbalové
Také na schodech, ale jen o kousek dál a u nadchodu, sedí další dvě ženy. Nic neprodávají, žebrají. Jedna je zabalená do šátku a na klíně má dvě batolata. O pár schodů výš pak na zemi sedí druhá žena. Je doslova zavalená zhruba stokilovým chlapcem. Oba jsou ale čistí a upravení. K žebrání si vybrali turisticky zajímavou lokalitu a tak se o své živobytí zřejmě nemusí obávat.
Malé děti nebo starci se žebrání snaží skrýt za kšeftování s balíčky papírových kapesníčků. Malí Turci dobře vědí, kdo je polituje a taky štědře obdaruje. Proto jsou jejich objektem hlavně cizokrajně vypadající ženy, které je jen velmi zřídka odmítnou. Jeden balíček papírových kapesníků jsou děti schopné prodat i za několik eur. Starší žebráci už takový úspěch nemají.
Jednou ze zajímavých turistických destinací pro letní dovolenou, je bezesporu Turecko. Tato země ležící na pomezí Evropy a Asie má stále větší předpoklady k uspokojení požadavků náročných turistů, pro které je velice populární díky kombinaci evropských a muslimských kultur.
Právě jsme přistáli. Zhluboka se nadechnu. Hurá, už jsme konečně tady na letišti v Bodrumu. Nasedáme na autobus a po 40 minutách sjíždíme z kopce dolů do města Bodrum. Vzduch slaně voní dálkami, barvy se předhánějí v odstínech a azurový horizont plynně přechází v oblohu.
Právě míjím obchůdek se zmrzlinou, která se vyrábí přímo v Bodrumu. Nemůžu nechat toto místo bez povšimnutí a dávám si "do nosu" višňovou, melounovou a mandarinkovou zmrzlinku, tedy po turecky dondurmu. A pokračuju mírným stoupáním do méně okázalé obytné části Bodrumu až po bílou nízkou zeď, která ohraničuje slavné Mauzoleum v Halikarnasu.
Od divadla znova stopuji dolmuš a mířím směr Gumbet, což je hned další zátoka za městěm Bodrum. Jedu se podívat na Myndskou bránu, ze které vedla cesta do města Myndos. Tato brána byla velmi dobře strategicky postavená.
A opět pokračuji dál dolmušem do Turgutreis k památníku admirála a přes zelený park procházkou k přístavu. Pak stopuji další dolmuš a vydávám se směrem Gumušluk, kde se nachází potopené město Myndos.
Rozhodla jsem se, že ještě musím zajet do Kappadokie – země krásných koní, jak ji nazvali Chetité. Koupila jsem si lístek na autobus a mířím z Bodrumu do Antalye, kde přespím. Další den pojedu přes město Konya, kde navštívím karavansaraj (orientální hostinec u hlavních silnic, kde se občerstvovali účastníci karavan i jejich zvířata, pozn. red.) a muzeum Mevlany.
Právě vjíždíme do města Konya, které bylo hlavním městem Seldžucké říše. Vystupuji na autobusovém nádraží, vyzvedávám si mapku města a mířím k věžičce, která mi ukazuje cestu k muzeu Mevlany. Město se rozkládá na náhorní plošině a ze všech stran ho obklopují hory.
Střední Anatolii křižuje mnoho cest. Mezi nejznámější patří Hedvábná stezka. Aby zde Seldžukové podpořili rozvoj obchodu, vystavěli na ochranu a pro pohodlí putujících kupců zájezdní hostince neboli karavansaraye.
Po mnoho staletí byla Anatolie centrem křesťanství a zdá se, že tomu bylo tak hlavně zásluhou apoštola Pavla a jeho misionářským výpravám. Jeho působnost se zde datuje od r. 41 po Kristu. V Kappadokii se rozšířilo křesťanství i díky tomu, že zde našlo úrodnou půdu již v prvním století.
Moje cesta nyní směřuje přes turnikety do areálu muzea a dále do kostela sv. Barbary, kde se proti vůli svého otce stala křesťankou. Ten ji proto nejdříve uvěznil a nakonec zabil. Za to do něj podle legendy udeřil blesk.
Konečně došlo na to, že jsem uskutečnila let balonem nad Kappadokií. Podle mne je to to nejkrásnější místo, kde by ho mohl člověk absolvovat. Byli jsme na místě určení v 5.15 ráno za svítání a balonů se tu připravovalo přes padesát!
Efes je nejzachovalejší antické město v Turecku a právem patří mezi nejnavštěvovanější památky. Toto místo bylo známé již ve 2. tisíciletí př. n. l. a v době svého rozkvětu zde žilo až 250 tisíc obyvatel. V současnosti sem každoročně přijíždí obdivovat pozůstatky úchvatných staveb tisíce turistů. A dnes se spolu s námi projdete po mramorovém dláždění celým městečkem.
Plujeme kolem mešity Ortakoy, kterou postavil sultán Abdulmecid v roce 1853. Stavbu realizoval opět jeho architekt Nikogos Balyanovi. Je vystavena v barokním stylu a leží v evropské části Bosporu. Právě proplouváme pod slavným Bosporským mostem. Ten byl postaven roku 1973 k padesátému výročí založení Turecké republiky.
Právě míříme přímo z kopce dolů do přístavu. Nasedneme na loď a vybereme si lavičku na horní palubě. Za chvilku vyplouváme. Název Bosporus znamená Kraví brod. Podle legendy ve starověkém Řecku zde žila krásná kněžka Io.
Palác Topkapi, oficiálně nazýván Palác s dělovou bránou, byl kdysi živým nervem osmanské říše. Byl oficiální rezidencí osmanských sultánů a centrem vlády nad celou říší v letech 1465 až 1853. Stojí na místě řeckého města Byzance, které se později jmenovalo Konstantinopol (Cařihrad) a nakonec Istanbul.
Hagia Sofia, chrám svaté moudrosti, kdysi neposvátnější stavba hlavního města Byzantské říše Konstantinopole (Istanbulu), omračuje hlavně svým vysokým a širokým vnitřním prostorem a světelnými efekty, které dělají dojem, že kupole se vznáší ve vzduchu.
Město, kde člověk nabude rozpačité pocity. Čarovné trhy, překrásná a přece nám cizí architektura, lidé, kteří žijí jinými hodnotami než my, zrádné kluzké kamenné chodníky v úzkých uličkách, nebo ponurá atmosféra, která nevyprchala ani po tolika letech od konce války. To vše se dá zažít v městečku, které jakoby nepřekročilo práh 21. století.
Daleký, lákavý, kořeněný Orient. Jen zavřít oči a vyroste znovu před očima… Přestaňte myslet na všední den a ponořte se se mnou do kouzelné atmosféry pohádek tisíce a jedné noci, země zahnutých šavlí, obráceného půlměsíce a výbojných sultánů. Je tomu už dávno, kdy byl Turek postrachem Evropy, a přesto lidi stále fascinuje krásná země Turecka.
Přístavní město Istanbul, ve kterém žije více jak 16,5 milionů lidí, je v současné době hodnoceno jako jedno z nejvýznamnějších světových metropolí. Toto město jako jediné se rozkládá na dvou kontinentech - Evropě a Asii.
Opusťtme šedivou průměrnost všedních dnů a vznesme se na létajícím koberci do Národního parku Köprülü, kde také jednu noc přenocujeme v pohodovém kempu u řeky a zamíříme vzhůru k pramenům řeky Kopručay. Poté se vydáme přes Antalyi a Pamukale až do Dresu.
Město Troja leží v Turecku, konkrétně v části západní Malá Asie. Podle bájí měli Troju na břehu řeky Skamandros založit Achájové. Před vstupem do města, na parkovišti, kde se rozhodně nemusíte bát, že nebudete mít kam postavit auto, si u pokladny můžete zakoupit vstupenku, která je při vstupu do města nutná.
Izmir (znám také jako Smyrna) je osídlen již pět a půl milénia. Město leží v oblasti Malé Asie, v zátoce, která ústí do Středozemního moře. Jeho poloha znamenala, že město zažilo nadvládu mnoha civilizací a říší. Poslední z nich, Osmanská říše, dobyla Izmir roku 1389, kdy ještě patřil upadající Byzantské říši.
Právě sedím na lavičce na nádraží a netrpělivě čekám, až se náš bus rozjede směrem na Istanbul. Konečně ho uvidím na vlastní oči! Toto úchvatné město láká každého cestovatele toužícího zažít báječné dobrodružství!
Jsme na koňském trhu. Máte-li fantazii můžete ještě zaslechnout dusot koňských kopyt. Právě tady stával slavný hipodrom neboli závodiště koňských čtyřspřeží, kde probíhaly každý rok závody za účasti císaře. Fandily zde dvě strany, tj. zelení – zástupci běžných občanů a modří – zástupci šlechty a významných osob města.
To se nám krásně spalo s tolika zážitky za předešlý den.Teď nás čeká báječná turecká snídaně, tj. bílý sýr, rajčata, okurky, olivy, chleba… K tomu černý čaj, řádně oslazený. A můžeme se vydat jako bychom byli osobně pozvaní sultánem k audienci v jeho paláci Topkapi.
Jak už jsme zmínili v úvodním článku, zdaleka nejvíc návštěvníků láká do Istanbulu jeho historické centrum. Ať už jde o mešitu Hagia Sophia, Modrou mešitu, Grand Bazaar, palác Topkapi, nebo jen jeho nezapomenutelnou atmosféru v úzkých kopcovitých uličkách s nespočtem krámků. Nechte se navnadit naším článkem a videem.
Kniha Nejkrásnější výlety lanovkou z nabídky cestovatelských knih Knižního klubu + bonus: voucher od firmy Centrum digitálních služeb MINO na zhotovení 10 fotografií ve formátu A4!
2. cena:
Kniha tipů na výlety Nejkrásnější výlety lodí + bonus: voucher od firmy Centrum digitálních služeb MINO na zhotovení 10 fotografií ve formátu A4!
1. cena redakce:
Prodloužený víkend pro dva s polopenzí v Hotelu Aktiv*** na Lipně! + bonus: voucher od firmy Centrum digitálních služeb MINO na zhotovení 10 fotografií ve formátu A4!
2. cena redakce:
Centrum digitálních služeb MINO zhotoví výherci kalendář formátu A3 z vlastních fotografií + bonus: voucher na 10 fotografií ve formátu A4!
SNM – Přírodovědecké muzeum vás zve na výstavu TRITRI – Tatry očima geologů. Ta prostřednictvím fotografií přináší pohled na práci geologů snažících se různými výzkumnými metodami dešifrovat a pochopit složitou geologickou historii vytvářející unikátní přírodní klenot.
Chvíle klidu a pohody zažijete ve dnech 7. a 8. prosince v souboru lidových staveb v Zubrnicích, nejmladším skanzenu v Čechách. Od 9 do 16 hodin si zde připomenete vánoční zvyky z přelomu 19. a 20. století.