Z Prahy k břehům Atlantiku IV.
3. den (středa) - Konečně Španělsko
Po vydatném spánku jsme se vydatně nasnídali, vypili svá kafe a džusy, snědli své toasty a croissanty s marmeládou či máslem, donesli věci do auta a vydali se dál směr Španělsko. To leželo jen několik desítek kilometrů před námi. Krajina západně od Béziers se postupně začínala měnit a během jízdy podél pobřeží se nám naskytl pohled na monumentální Pyreneje. Pohled k nezaplacení. Před spalujícím vedrem, které se neustále stupňovalo, nás spolehlivě chránila klimatizace a užívali jsme si ubíhající krajiny. Bylo vidět, že prázdniny a dovolené vypukly v plném proudu, protože nebyla chvíle, kdy bychom nenarazili na německý, holandský nebo francouzský karavan. Rychle jsme se blížili k naší bráně do Španělského království – hraničnímu městečku Le Perthus s 582 obyvateli a snad ještě více obchůdky, kasiny, restauracemi a hlavně auty. Pokud byste se rozhodli ve městě na nějakou chvíli zastavit, možná oceníte místní pevnost Fort de Bellegarde, která byla postavena ve druhé polovině 17. století a naposledy, během druhé světové války, byla využívána Gestapem jako vězení pro uprchlé válečné zajatce a nepřátelské agenty.
O tom, že jsme se z Francie dostali do Španělska nás informovala modrá cedule se žlutými hvězdičkami Evropské unie. První dojmy nebyly zrovna pozitivní. Projížděli jsme malým městem La Jonquerou zasažené chaotickým stavebním boomem. Zjistili jsme, že po cestě do Barcelony budeme míjet Figueres, rodiště Salvadora Dalího. A zastavit se tam je nabídka, která se zkrátka neodmítá. Když jsme do města přijeli, bylo hned poznat, že je to Dálího rodiště – narazili jsme na Dalího sochy, v obchodech se suvenýry to věcmi s dalíovskou tématikou přímo přetékalo. My jsme je ale míjeli a těšíce se pospíchali do Teatro-Museo Dalí.
Na jeho stavbě se velkou měrou podílel sám Salvador Dalí. Jádro muzea tvoří budova, která za jeho mladých let byla městským divadlem. Když bylo roku 1974 otevřeno, na návštěvníky čekala rozsáhlá sbírka uměleckých děl, která mapuje období od Dalího začátku až po práce z konce jeho života.
Než jsme se do muzea dostali, nějakou dobu jsme projížděli sem a tam úzké středověké uličky Figueres, než jsme našli vhodné místo na parkování na jakémsi malém náměstíčku, jež patrně v jiných dnech slouží jako tržiště.
Když jsme aspoň stokrát zkontrolovali, jestli nestojíme na nějakém zákazu, v modré zóně nebo placeném parkovišti (byli jsme spolehlivě vystrašeni, když jsme se ještě před odjezdem dočetli, jak všelijak nám mohou odtáhnout auto atd.), a konečně se vydali k očekávanému muzeu. Očekávali jsme dlouhou frontu a zklamáni jsme nebyli. Na malém náměstí před muzeem se vinul dlouhý had lidí. Zařadili jsme se a prozatím alespoň zvenčí obdivovali originální vzhled budovy. Pobyt pod spalujícím sluncem alespoň trochu zkracovala přítomnost kytaristy-zpěváka, který oprašoval Stingovy staré hity, a místního starého podivína, který u vchodu postupujícím lidem ve frontě vždy něco důležitého sděloval. Naší pozornosti neunikly jeho rekvizity – starý dětský kočárek plný různých věcí a hraček, z nichž měl několik vystavených před zdmi muzea spolu s dohrávajícími dětskými varhanami. Když se tento muž ke všemu svým zpěvem přidal k mladému kytaristovi, vytvořil se tak bizarní obraz ne nepodobný tomu od Dalího.
Vstupné vás vyjde na 10 euro a se studentskou kartou zaplatíte o dvě eura méně. Tak či tak svých peněz litovat nebudete. Muzeum není pouze výstavou obrazů (nejen od Dalího), soch, ale i optických iluzí, šperků (leží v samostatné části s vlastním vchodem), a vám je tak naservírována neskutečná a zábavná podívaná. Cítili jsme se jako v jiném světě, jako v Dalíově surrealistickém snu.
Když jsme vyšli ven do reality, ještě nějakou chvíli jsme zpracovávali předchozí dojmy a usoudili jsme, že pro zlepšení celkového zážitku se hodí zajít si někam na oběd. Skončili jsme v gyros restauraci v podstatě hned za rohem a po pár minutách jsme s plnými žaludky šli zpět k autu.
V navigaci jsme zadali směr Barcelona, a projížděli přes Gironu, na kterou jsme bohužel neměli moc času, takže jsme ji pouze trochu projeli autem, viděli nádhernou velkolepou katedrálu a část Starého Města. I tak se nám povedlo zabloudit na vysoký kopec s honosnými vilami a chvíli trvalo, než jsme se odtamtud vymotali.
Barcelona ležela jen pár hodin jízdy před námi. Vzhledem k tomu, že se někdo z nás (to ponechme raději stranou) na navigaci „uklik“, zamířili jsme na placenou dálnici, kde jsme na jejím začátku u mýtné brány samozřejmě zajeli ke špatnému terminálu, byli vytroubeni, ale nakonec přece jen zaplatili a projeli skrz. Díky navigaci jsme našli ubytování v F1 ležící v Mollet del Vallés, příměstské oblasti vzdálené přibližně 20 kilometrů od samotné Barcelony.
Na recepci jsme potkali angažovaného recepčního, který nám na mapce vyznačil, kam se nesmíme zapomenout podívat, poděkovali jsme a vydali se trochu prozkoumat okolí. Míjeli jsme spoustu kaváren, kde místní lid sledoval fotbalový zápas s Německem. Mollet nás ještě překvapil množstvím muslimů, které jsme na ulicích potkávali. V motelu jsme ještě pojedli plody našeho nákupu (například znamenitou papayu) a odebrali se nabírat síly na další den.
Příště – Barcelona – město snů.
Text: Maxim Kucer & Jakub Štantejský
Foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský
Diskuze u článku (0) |