Z Prahy k břehům Atlantiku VII.
6. den (sobota) - Hurá do Valencie
Budík se rozřinčel na devátou hodinu ranní. Pro snídani jsme si tentokrát zašli do místní samoobsluhy a v našem košíku se objevily potraviny: cornflakes, mléko, banány a malé croissanty, což nás vyšlo na cca 7-8 eur (přičemž jsme trochu zalitovali, protože snídaně ve Formuli by na jednoho vyšla levněji).
Dopoledne jsme chtěli strávit poslední chvíle v Barceloně tím, že si prohlédneme slavný stadion, domov FC Barcelony, Nou Camp (ač polovina našeho týmu, tedy jeden člověk, z toho zdaleka nebyl tak uchvácený jako druhá polovina týmu). Nejdřív jsme se museli poprat se spletí barcelonských silnic, nicméně ke stadionu jsme se dostali přibližně po půlhodině, co jsme vyrazili. Trošku byl problém s parkováním, jelikož okolí stadionu zaplavila auta podobných zvědavců, jako jsme byli my. Po zjištění, že vstupné stojí 20 eur, pragmatičtější polovina týmu přesvědčovala fotbalu oddanou druhou polovinu týmu, že vstup je předražený a nakonec jsme se oba spokojili s tím, že jsme Nou Camp viděli alespoň zvenčí.
Navigace dostala za úkol navádět nás do Valencie. Nad necelými 400 kilometry jsme mávli rukou a vyrazili. Přibližně v první třetině cesty jsme se chtěli vyhnout placené dálnici a jedinou logickou cestou byla odbočka do vnitrozemí lemovaného Ibérským pohořím (Sistema Ibérico). Po několika kilometrech nebezpečně klikaté, a vzhledem k úzké povaze silnic téměř dobrodružné jízdy, jsme se vyšplhali do značné výše. Trochu jsme si zajeli, ale na druhou stranu byla kopcovitá krajina dobrým objektem pro náš foťák. Rozsáhlejší prohlídku liduprázdné krajiny, kde kromě vil na víkendové bydlení jsme viděli i několik zcela opuštěných a zchátralých usedlostí, nám trochu komplikoval situaci stav nádrže, která už začínala nutně potřebovat doplnit. Benzinka měla punc atmosféry divokého Západu – všude kolem pustá krajina s křovinami, které občas popožene nějaký ten poryv větru. K plné nádrži jsme si ještě doobjednali dvě espressa, protože nás ještě čekala dlouhá cesta.
Dál se cesta vleče pomalu, a když konečně začínáme narážet na civilizaci, tzn. vesnice, můžeme jet maximálně padesátkou. Zjistili jsme, že španělskou specialitou jsou kruhové objezdy, ale ne ledajaké. Pomalu jsme si zvykali na mnohoproudé kruhové objezdy se semafory po stranách (a nejednou se stalo, že jsme nevědomky projeli na červenou); překvapily nás objezdy, které byly uprostřed protnuty ještě další silnicí a dokonce jsme narazili na kruhový objezd s retardéry (něco podobného jsme zažili i na jedné dálnici) a díky těmto „vylepšením“ jsme byli svědky nejedné chaotické situace. Zkrátka skutečná lahůdka pro někoho, kdo něco takového zažije poprvé.
Valencie
S tím, jak se blížila Valencie, jsme začali pátrat v průvodci, kde by se dalo sehnat nejlevnější ubytování. Nabízel se jeden „levný a solidní“ kemp v El Saler, vzdálený přibližně deset kilometrů od města. Kemp skutečně solidní byl, a protože se připozdívalo, neměli jsme už čas ani náladu hledat něco jiného. Cena 24 eur za noc (2 osoby plus stan plus auto) nám přišla vcelku solidní, alespoň v porovnání s tím, co jsme museli platit dosud. Potěšilo nás, že kemp nebyl příliš zaplněný. Postavili jsme stan, naházeli do něj spacáky a karimatky a vydali se do města. I když se už stmívalo, na teplotě vzduchu to rozhodně znát nebylo, pořád se držela okolo třiceti stupňů. Po několika minutovém kroužení městem, jsme se rozhodli, že auto zaparkujeme v místním nákupním středisku El Saler. Přesto, že už bylo kolem deváté hodiny, podzemní parkoviště doslova praskalo ve švech a to samé platilo i pro nákupní centrum. Vyhladovělí po celém dni cesty jsme se vydatně najedli a přes davy nakupujících se prodrali zpět k autu. Pochopili jsme, že konzumní kultura ve Španělsku je o něco „šílenější“ než u nás. Kroutili jsme hlavami nad tím, že sobotní večer trávily rodiny společnými nákupy, a raději se vrátili zpět do auta.
U výjezdové závory použijeme vydanou kartičku a chystáme se odjet. Automat tvrdí, že naše karta je neplatná, i když se ji tam pokoušíme dát všemi možnými způsoby. Pár aut stojících za námi už pochopilo, že naše „představení“ bude na delší dobu a přejíždějí ke druhé závoře, co je hned vedle. V Česku bychom si už pravděpodobně vyslechli pár lichotivých přezdívek. Jdu k automatu na placení, který mi na displeji ukáže, že nic platit nemusím. Nechápu. Když se vracím k autu, kolem vyjíždějící místní se nám snaží dokonce pomoci – ptají se, co máme za problém. Přestává mě to bavit (resp. začínáme být pěkně nabroušení) a chystám se vylít si zlost na některém ze zaměstnanců obchodního centra. Udělám dva kroky a koukám, že závora se z ničeho nic zvedla. Nakonec se tomu musíme zasmát. V kempu, v osvíceném společenském srubu, sedí ještě pár cizinců s vínem nebo pivem. Zní hlavně španělština a němčina. Spát jdeme kolem půlnoci.
Příště - V ulicích Valencie
Text: Maxim Kucer & Jakub Štantejský
Foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek