Z Prahy k břehům Atlantiku VIII.

7. den (neděle) – Křížem krážem Valencií

Neděle měla být celodenní prohlídkou přímořské Valencie. Časně zrána jsme vyrazili do milionové metropole, zvědaví, jestli nás oslní více než předešlá Barcelona. Hned po zaparkování auta poblíž vlakového nádraží na Calle de Filipinas, která byla po jedné straně lemována pěknými cihlovými obytnými bloky. Jako první úkol jsme si dali sehnat snídani a uklidnit tak hladové žaludky. Zašli jsme do jakéhosi domovního krámku a po chvíli z něho vyšli se sladkým pečivem, banány a vychlazenou lahví čisté vody, nejlepšího pití pro celodenní pěší výlety.

Hlavním cílem naší pěší pouti se stalo Město umění a vědy (Ciudad de las artes y sciencias), valencijská perla postavená z peněz z eurofondů, které jsme si všimli už včera při příjezdu do města .

Podle mapy jsme ještě museli ujít značný kus cesty, takže jsme se těšili, že mezitím poznáme valencijské ulice a uličky. Architektura silně připomínala Barcelonu, ale ulice nebyly tak rušné, což je třeba připočíst i k tomu, že byla neděle. Postupně jsme se dostali do centra, kudy se ve vyschlém korytu řeky Turii line krásný sedmikilometrový park (Jardines del Turia) z roku 1980, jehož součástí je například Palacio de la Musica, sídlo Valencijského orchestru. V sílícím horku byla procházka ve stínu stromů v parku vítaným odpočinkem od slunečního žáru. Brzy se před námi vynořily siluety prvních budov Města umění a vědy, které od počátku působily úchvatným a monumentálním dojmem, takže jsme přidali do kroku, abychom tam už byli.

Město umění a vědy bylo navrženo španělským architektem Santiagem Calatrvou (nar. 1951). Jeho součástí je osm budov, z nichž některé jsou ještě nedokončeny: L'Hemisfèric, El Museu de les Ciències Príncipe Felipe, L'Umbracle, El Palau de les Arts Reina Sofía, El Puente de l'Assut de l'Or, L'Àgora a Valencia Towers. Nebylo v našich silách zvládnout prohlídku všeho, blížilo se poledne a měli jsme toho ještě mnoho před sebou. Rozhodli jsme se proto zavítat do Muzea vědy, budovy rozprostírající se na více než 40 tisíc metrech čtverečních. Její tvar evokuje kostru velryby. Uvnitř nás čekala nezapomenutelná interaktivní podívaná ze světa vědy – různé vědecké experimenty, které jsme si mohli podle libosti neustále zkoušet, viděli jsme superhrdiny komiksového domu Marvell v životní velikosti, exposé o lidském těle - samozřejmě opět interaktivní,  výstavu  o oteplování klimatu a mnoho dalšího, to vše za pouhých necelých 7 eur na osobu.

Po dlouhé prohlídce jsme zavítali na opravdové španělské jídlo, v rámci něho jsme ochutnali i andaluskou polévku gaspacho, podávanou za studena, která ani jednomu z nás příliš nechutnala, a paellu, což je jídlo velmi podobné rizotu, ovšem objevují se v něm hlavně plody moře. Najedení se vydáváme dále středem města směrem k jeho historické části. Do té vstupujeme branou Torres de Serranos. Slunce mezitím na obloze značně kleslo a ulice se zalidnily. Vzpomněli jsme si, že se mělo hrát finále soutěže FIFA, ve kterém proti sobě mělo stanout Španělsko a Holandsko, takže samozřejmě značná část lidu v ulicích byla vyzdobena španělskými barvami. Užívali jsme si malebné uličky, až jsme došli na Plaza de la Virgen, kde jsme zasedli do jedné z hospůdek, abychom si při kávě a pivu na chvíli sedli, podívali se na zápas a poté se opět vydali na cestu, tentokrát k autu. Na náměstí, naproti kostelu Nuestra Senora de los Desamparados, stojí gotický Palau de la Generalitat, kde dnes sídlí valencijská vláda.

Míjeli jsme desítky kaváren, které byly až k prasknutí plné lidí dychtivě sledujících každou minutu zápasu. Pro Španěly je fotbal druhým náboženstvím, o to silnějším, když se dostali do finále prestižní soutěže. Silnice byly prázdné a u chodníku sem tam stály taxíky, jejichž řidiči napjatě poslouchali přenos z rádia.

Rozhodli jsme se, že zajedeme na pláž nacházející se pár desítek metrů od našeho kempu. Byl to požitek stát na opuštěných píscích, vdechovat mořský vzduch a poslouchat zvuk moře. V kempu všichni naplno prožívali poslední minuty zápasu, při každé chvíli, která mohla znamenat změnu skóre, se všichni bujaře radovali, nebo dávali najevo zděšení, když náhodou byla španělská branka ohrožena. To, že Španělsko nakonec vyhrálo, znamenalo doslova explozi radosti, po silnicích jezdila troubící auta, lidé v kempu skákali a veselili se. Nám následovala sprcha, vymlácení komárů ve stanu a kolem půlnoci konečně spánek…

Příště: V magické moci granadské noci

Text: Maxim Kucer & Jakub Štantejský

Foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský