Z Prahy k břehům Atlantiku X.

9. den (úterý) - Alhambra

Ačkoli i noc byla hodně dusná, díky únavě jsme se vyspali docela dobře. Vstáváme brzy, na sedmou hodinu ranní, abychom byli ještě před otevírací dobou u vchodu do Alhambry, jak nám bylo paní správcovou doporučeno. Podle ní je tu fronta už v čas, kdy se celý komplex otevírá – v půl deváté. Dorazíme ke vstupní bráně asi 20 minut před otevřením a měla pravdu, už teď je tu fronta přibližně 20 lidí. Ale vzhledem k tomu, že turisty odbavují dvě okénka, fronta postupuje rychle, což zmírnilo naše obavy z předlouhého čekání. Za pár minut už v rukách držíme vstupní lístky, každý za 12 euro. I když cena byla o něco vyšší, než jsme byli zvyklí, můžeme říci, že i kdyby se platilo dvojnásob, pořád to za to, co jsme viděli, stálo.

Celý komplex jsme prošli asi za dvě a půl hodiny a nepěli jsme nic než chválu. Od vyzdobeného Arabského paláce Palacio Nazaríes (jedna z nejkrásnějších arabských staveb v Evropě, se štukovou výzdobou stěn, nádhernými dlaždicemi a propracovanými klenbami), přes zahradu paláce Generalife (v překladu „architektova zahrada“ – zelená oáza kontrastující s okolními vrcholky pohoří Sierra Nevada) až po citadelu Alcazaba. Všechno je tu promyšleno a propracováno do nejmenšího detailu – zahrady, architektura, umělecky vytvořený zavlažovací systém, interiéry, ozdoby budov (ornamenty apod.). Jediné, na co se připravte a co může návštěvu Alhambry trochu zkazit, jsou nekonečné hordy turistů a občas, když si chcete vyfotit nějakou část památky bez lidí, musíte si zkrátka počkat. Oficiální statistiky informují, že Alhambru navštíví denně na 6000 lidí, ale pokud si přivstanete jako my, problém s tím mít nebudete. Po prohlídce se vydáváme na oběd, a jelikož se blíží poledne, zničující horko začíná kulminovat. Cítíme, jak nás slunce spolehlivě opéká i přes palcovou vrstvu krému, kterou jsme na sebe nanesli. Což vyústilo v chůzi ne podle toho, kudy chceme jít, ale podle toho, v jaké ulici je stín. Vydáváme se do neturistických částí města, kde už vládnou dlouhé rovné ulice lemované několikapatrovými domy a různými obchody v přízemí. V jednom potravinovém si kupujeme kromě občerstvení dle aktuálního hladu i nějaké zásoby na zítra, jelikož máme v plánu vydat se do horské oblasti Sierra Nevada, kterému dominují vrcholky Mulhacén (3480 m) a Veleta (3393 m). Na pokoji uspořádáme osvědčenou večeři šampiónů: tortillové placky se salámem, sýrem a výbornou tomatovo-olivovou omáčkou. Studená sprcha je povinností. Navečer vyrážíme do rušného centra najít nějaký podnik, kde si naplánujeme zítřejší trek v horách. Kavárny a restaurace jsou vesměs obsazeny turisty, místní v nich tvoří menšinu.

Zapadneme do jednoho podniku, který svoji výzdobou vypadá jako útočiště cestovatelů – stěny jsou polepeny mapami ze všech koutů světa, kolorit doplňují obrázky krajin a pohledy. Zkusíme místní pivo – Alhambru – malé se tu točí do 0,2l, velké do 0,4l. Na chuti je poznat, že pivo tu není tím hlavním nápojem. Co jsme zatím viděli, tak Španělé alkoholu moc neholdují, dávají přednost různým míchaným limonádám nebo kávě. Pivo tu konzumují v drtivé většině pouze cizinci.

 Příště: Costa del Sol

Text a foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský